pátek 6. ledna 2017

Po desáté sezóně konec aneb SVĚTY NA POKRAČOVÁNÍ vydány!

Na sklonku roku 2016 jsem konečně vydal svou knihu o (televizních) seriálech Světy na pokračování. Rozbor možností seriálového vyprávění (Praha: Akropolis). Ptám se v ní, jak jsou vyprávění na pokračování vystavěna, kterak vedou naši pozornost a nakolik jim lze vůbec porozumět coby uměleckým dílům. Píši konečně, protože si docela přesně pamatuji, kdy jsem na Světech na pokračování začal pracovat: bylo to v létě 2006.


Epizoda první: flashback aneb jak to začalo

Měl jsem za sebou první rok na filmové vědě, první vydanou studii v odborném časopise  a hlavně neodbytný dojem, že teď už všemu rozumím (jak se to tak na konci prvního roku studia stává; velmi rychle jsem jej ke svému štěstí pozbyl a obávám se, že znovu už se ho nedožiji). Ale hlavně jsem byl již nějakou dobu okouzlen tehdejší vypravěčskou progresivností Kriminálky Las Vegas (2000-2015), během jednoho dlouhého dne jsem zhlédl čtvrtou řadu 24 hodin (2001-2010) na Primě začali dávat Invazi (2005-2006). Ochota čekat na televizní vysílání mě rychle přešla, v několika dnech jsem ji sehnal celou a během dalšího dne ji fascinovaně v kuse zhlédl.

Zatoužil jsem zodpovědět zásadní otázky: Mám-li dojem, že tyhle seriály vypadají, vyprávějí a vedou pozornost odlišnými způsoby, které jsou ony běžné způsoby? Proč je vnímám jako příznak jedné estetické proměny, i když Kriminálka Las Vegas je čistě epizodická, 24 hodin napříč celou řadou plynutí času vědomě zhušťuje a svého diváka soustavně zahlcuje množstvím informaí… zatímco Invaze čas naopak roztahuje, nechává diváka čekat a krok za krokem odhaluje složité podmínky existence vlastního světa? Proč je dokážu pohlceně sledovat během jednoho dne, i když mnohé dvouhodinové filmy se jeví být nekonečné – jak toho jejich uspořádání dosahuje? A když máte dojem, že už všemu rozumíte, nebojíte se do nejbláznivějších výzev skočit po hlavě.

Cesta od konferenčního příspěvku o „intenzifikaci narativních mechanizmů v seriálu 24 hodin“ ze září 2006 ke knize dopsané v září 2016 nebyla přímočará. Zahrnovala stovky rozebraných seriálových děl, srovnatelné množství sekundární literatury, desítky článků, tři absolventské práce, odborné studie, přednáškové cykly, jednorázové přednášky, další konferenční příspěvky a tisíce hodin vášnivých diskuzí. Ze všeho nejvíc si však pamatuji zoufalství ze slepých uliček a bolestná uvědomění si, že i nejvypiplanější koncepty, nápady a rozbory je občas třeba odložit, aby se bylo možno posunout dál. Motivovalo mě však, že v žádné z velkých evropských knihoven jsem neobjevil knihu, již jsem chtěl napsat sám. 


Epizoda druhá: východiska

Světy na pokračování se sice věnují televizním seriálům, ovšem zkoumají je coby vyprávění na pokračování – zaprvé představitele zvláštního druhu umělecké formy, zadruhé výsledky tvůrčích voleb, zatřetí konkrétní estetická díla. V prvním případě jsem chtěl nabídnout systémové vysvětlení, v druhém postihnout rozmanitost uměleckých možností seriálového vyprávění a ve třetím nabídnout vhodné nástroje pro co nejcitlivější rozbor určitých děl. Naplnění prvního a druhého z těchto cílů slouží původní pojetí tzv. seriality, jež v případě třetího z cílů tvoří pozadí pro rozborné otázky.

Východiskem mé knihy je předpoklad přítomnosti časoprostoru postupně utvářeného dílem ve spolupráci s divákem. Označuji jej za fikční makrosvět – a vyprávěné příběhy se dějí v jeho podmínkách a souvislostech. Každá epizoda seriálu tvoří epizodní svět, přičemž pro mě Světy na pokračování je určující vztah mezi stavem věcí v makrosvětě na konci epizody stávající a stavem věcí v makrosvětě na konci epizody předcházející. Tento vztah nazývám serialitou a v závislosti na stupni vzájemného propojení i způsobu vztahování se fikčních postav navrhuji její typologii.

(1) V oddělené serialitě stav věcí na konci epizody stávající nesdílí se stavem věcí na konci epizody předcházející žádné fikční postavy (např. The Twilight Zone, 1959-1964; Dobrodružství kriminalistiky, 1989-1993; viz S01).
(2) V serialitě nenávazné epizoda stávající sdílí nejméně jednu fikční postavu se stavem makrosvěta na konci epizody předcházející, aniž by však v rovině narativní příčinnosti byly tyto epizodní světy jakkoli otevřeně propojeny (např. Columbo, 1968-2003; viz S02).
(3) V typu polonávazné seriality představují epizodní světy poměrně uzavřené vyprávěcí celky, ale zároveň nejméně jedna příčinně propojená řada událostí pokračuje do stavu věcí epizody stávající (např. většina epizod Dr. House, 2004-2012; viz S03).
(4) V návazné serialitě převládá lineární příčinné propojování epizodních světů na více úrovních (např. Nemocnice na kraji města, 1977-1981; většina epizod Dallasu, 1978-1991; Stranger Things, 2016-?; viz S04).
(5) A nakonec, typ rozrušující seriality problematizuje dosavadní přímočaré uspořádání epizodních světů. Spíše než jejich řadu totiž vytváří síť vztahů mezi fikčními prvky v obou stavech věcí makrosvěta, v níž se dosud platící stav věcí v makrosvětě přepisuje či zpětně upravuje (např. Arabela, 1980-1981; Za rozbřesku, 2006; Ztraceni, 2004-2010; viz S05).

Výklad Světů na pokračování je uspořádán do tří oddílů, přičemž základem pro všechny z nich se stala právě mnohaletá analýza vzorku asi čtyř stovek seriálů z různých zemí a různých období – ačkoli se v knize odkazuji především k tuzemské či angloamerické produkci, protože předpokládám větší obeznámenost na straně čtenáře. Ve Světech najdete rozsáhlé rozbory seriálů 24 hodin a Mr. Bean (1989-1995), dílčí rozbory např. Akt X (1993-2016), Batmana (1966), Dr. House, Draculova švagra (1996), Doctora Who (1963-1988; též Pán času, 2005-?), Esmeraldy (1997), Hercula Poirota (1989-2013), The Hour (2011-2012), Chobotnice (1984-1999), Kriminálky Las Vegas, MacGyvera (1985-1992), Nemocnice na kraji města, Příběhů Alfreda Hitchcocka (1985-1989), Sherlocka (2010-?), Sedmnácti zastavení jara (1973), Slavných historek zbojnických (1986) či Za rozbřesku  – a příklady z mnoha dalších.

Analýza aneb na každou rozebíranou epizodu padl asi jeden blok
Epizoda třetí: flashforward aneb co se dočtete

První oddíl knihy je nazván SERIALITA JAKO SOUSTAVA a usiluje o systémové vysvětlení seriality, přičemž využívá zmíněnou pětici typů shora dolů. Cílem vykladu je co nejvýstižněji podchytit zákonitosti vztahů v rámci epizodních světů, mezi epizodními světy a ve fikčním makrosvětě, nikoli popsat zvláštnosti jednotlivých děl. Zodpovídají se otázky spojené s mírou užívání diváckých znalostí o světě kolem nás v kulturní encyklopedii (druhá kapitola), se způsoby zprostředkování informací v osnově vyprávění (třetí kapitola) a s rozpoznáváním postav napřič epizodami v aranžmá makrosvěta (čtvrtá kapitola). Do nastoleného souboru vztahů jsou přitom zasazeny i mezní příklady seriálových děl, která jako by se odehrávala ve více makrosvětech i typech seriality zároveň (pátá kapitola). V závěrečné části krátce načrtnu abstraktní systém souvztažnosti mezi osnovou vyprávění a aranžmá makrosvěta (šestá kapitola).

Výklad prvního oddílu se v teoretickém rámci zabývá vztahem seriality, přičemž řeší problém jeho systémových proměn a usiluje o výstižnost.

Druhý oddíl knihy – SERIALITA JAKO REJSTŘÍK MOŽNOSTÍ – zkoumá rozmanitost možností seriálového vyprávění, pročež k typům seriality přistupuje naopak od materiálu zdola nahoru. Už se neptá po proměnách systémových zákonitostí v pozadí seriálových děl. Právě na základě výše zmíněné analýzy rozsáhlého vzorku rozborů se ptám, jaké pole tvůrčích možností skýtají omezení jednotlivých typů seriality a které z voleb jsou obecně preferovanější. Vezměme si třeba seriály Dallas a Stranger Things. Jakkoli oba spadají převážně do hájemství návazné seriality, každý z nich využívá značně odlišných tvůrčích možností. Jejich proces vyprávění nás jako diváky nutí klást si jiné druhy otázek po tom, co se s postavami stane, jaké jsou jejich zájmy a kterak jejich svět funguje (viz tázací model procesu vyprávění v sedmé kapitole). A stejně tak i dynamika jejich světa je odvozena od významně rozdílných interakcí jednotlivých oblastí makrosvěta (viz kompozitní model dynamiky makrosvěta v osmé kapitole).

Druhý oddíl knihy se v tvůrčím rámci zabývá uměním seriality, klade si otázky spojené s rejstříky preferovaných uměleckých řešení a usiluje o plodné zachycení pole možností.

Závěrečný analytický oddíl – SERIALITA JAKO ANALYTICKÉ POZADÍ – vyžaduje naopak potlačení typů seriality, protože pro pružný rozbor jde o příliš omezující soubor kategorií, nehledě na skutečnost, že jedno dílo často střídavě v různých vzorcích využívá řadu typů seriality (např. Akta X či Pán času). Do popředí se ve třetím oddílu knihy dostávají nástroje, jež dosud tvořily pouze rámec výkladu (osnova vyprávění, aranžmá fikčního makrosvěta, tázací model procesu vyprávění, kompozitní model dynamiky makrosvěta) či jeho pomocné kategorie (kulturní encyklopedie, pohroužené diváctví a analytické diváctví). Poslední dvojice kapitol usiluje o maximální estetickou citlivost vůči zkoumaným dílům s co největší měrou nabídnutých vysvětlení. Rozbor seriálu 24 hodin se dotazuje, jakými taktikami dosahuje napříč velmi složitým systémem vyprávění přehlednosti a srozumitelnosti, přičemž dílo zasazuje do souvislostí komplexních seriálů i do souvislostí akčních filmů pohybu. Závěrečná analýza Mr. Beana pak odpovídá i na obecnější otázku, nakolik lze systémovému rozboru vyprávění a makrosvěta podrobit taková seriálová díla, jež jako by představovala pouze sledy poměrně samostatných skečů.

Třetí oddíl knihy si v estetickém rámci klade otázky spojené s vysvětlujícími možnostmi rozboru konkrétních seriálových děl, přičemž usiluje o maximální přizpůsobivost k jejich umělecké nezaměnitelnosti.

Svůj přístup nazývám poetikou seriálové fikce, protože se zabývá výstavbou uměleckých děl. Věřím, že souvislosti s trojicí rozličných, ale současně souvisejících cílů se jednotlivé oddíly knihy plynule rozvíjejí i proměňují – aby na formulované otázky nacházely takové odpovědi, které budou v souladu s jednotlivými dimenzemi poetiky seriálové fikce výstižné, zpřehledňující nebo esteticky citlivé.

Epizoda čtvrtá: epilog

Na své předchozí knížce Rozbor filmu jsem si ověřil, že i analytický výklad dokáže hovořit k překvapivě širokému spektru čtenářů, kteří s vámi sdílejí touhu porozumět zákonitostem, možnostem a moci uměleckých forem. Nemusí s vámi přitom před samotným čtením sdílet pojmový aparát, absolvovanou školu ani přečtenou literaturu. Stačí dostatečně jasně, srozumitelně a přesvědčivě formulovat problém, výzkumné otázky a cesty vedoucí k odpovědím, aniž byste ztráceli ze zřetele badatelské nároky na přesnost a průkaznost. Leč teprve nyní se ukáže, nakolik jsem v tomto ohledu ve Světech na pokračování uspěl… a nakolik jsem skutečpřispěl k porozumění vyprávěním na pokračování, a to nejen těm televizním.

Aleš Merenus, neúnavný bořitel babylonských věží teoretických koncepcí
Těší mě, že jsem již podruhé mohl spolupracovat s grafikem Pavlem Křepelou a že obálku opět navrhla Andrea Stašková. Nedocenitelným způsobem mi pomohla starosvětsky poctivá i čtenářsky citlivá redakční práce Iky Danielové. Knihu bych nikdy nenapsal bez diskuzí s Alešem Merenusem a Petrem Szczepanikem - a největší dík patří mé ženě, Jance Kokešové. Světy na pokračování vydalo nakladatelství Akropolis, moje stránky o nich najdete zde, úvodní kapitolu a anglické resumé si můžete přečíst tady a ke koupi jsou už nyní třeba na Kosmasu, v Knihcentru či v Brně na Skleněné louce, na Slovensku pak knihu momentálně distribuuje Vydavatel.sk. Po novém roce vše trvá, ale počítám, že do týdne bude i na pultech většiny knihkupectví.
---
Kokeš, Radomír D. (2016): Světy na pokračování. Rozbor možností seriálového vyprávění. Praha: Akropolis. 240 stran. ISBN 978-80-7470-146-7. Doporučená prodejní cena 299 Kč.