neděle 7. července 2013

Komiks, historie a fantastično: Planetary a Americký upír

V nakladatelství BB Art během letošního jara vyšla dvojice brilantních komiksů, které se sice v mnoha naprosto zásadních ohledech odlišují, ale jedno mají společné – vyprávějí o historii z perspektivy fantastična. Jde o Planetary: Do všech koutů světa a jiné povídky (BB Art, 2013) z pera Warrena Ellise (plus malířského náčiní Johna Cassadaye a Laury Depuyové) a o Amerického upíra (BB Art, 2013) od Stephena Kinga (ano, toho) a Scotta Snydera... plus Rafaela Albuquerqueho. Zatímco však Planetary míří od historie směrem k fantastickému, Americký upír si to šine od fantastického k historii, přičemž v obou případech to platí jak pro dějiny obecně, tak pro dějiny literatury, filmu a amerického komiksu. Ale jak jsem napsal výše, oba jsou vynikající… ba dokonce bych řekl, že oba mi připadají v distribučním přívalu jakkoli třeba výborných superhrdinských komiksů trochu jako zjevení.


Planetary coby úžasný příslib ještě úžasnějšího

Planetary: Do všech koutů světa a jiné povídky je první knihou ze čtyř (další bychom se měli dočkat na podzim) a není žádnou náhodou, že oslavnou předmluvu napsal sám Alan Moore, protože právě jeho encyklopedicko-aluzivnímu uvažování o světě i umění se Planetary blíží, a zároveň zůstává nezaměnitelná a invenční. Občas je přirovnávána k Aktům X, protože její hrdinové vyšetřují paranormální jevy, ovšem jestli je k něčemu Planetary přirovnatelná, jsou to spíše seriály z produkce J. J. Abramse jako Hranice nemožného, které ale samozřejmě přišly mnohem později.

  
Trojici hrdinů netvoří žádná ořezávátka: šéfová Jakita Wagnerová v sobě kromě přirozené autority skrývá netušené množství síly, ledový Elijáš Snow má sto let na křížku (ale očividně ho to příliš netrápí a na fyzičce neubírá), který už leccos zažil, u lecčeho byl a leccos ví, a třetí do party je Bubeník, který si pomocí svých paliček dokáže povídat se stroji. Všichni tři jsou svého druhu géniové, žádný nejde pro zlý sarkasmus daleko, moc snadno je nerozpláčete, nevysvětlitelné jevy si dávají k snídani a společně pracují pro nadnárodní organizaci Planetary. Planetary nenajdete ve Zlatých stránkách, zabývá se archeologií nemožného, objevuje a vyšetřuje paranormální či jinak nestandardní události stojící mimo informace o fyzikálně možném stojící v encyklopedii Britanicca… a má k dispozici moře peněz od tajemného čtvrtého (nebo čtvrté), o němž ale nikdo nic konkrétního neví. Klíčovým datem je 1. 1. 1900, kdy se narodil nejen Elijáš Snow, ale i další důležité postavy, a klíčovým konceptem teorie alternativních realit, do nichž je v Planetary nahlíženo/vstupováno skrze fraktální uspořádání ve tvaru sněhové vločky.

Jakkoli Ellis pojal první knihu Planetary jako soubor povídek či chcete-li epizod s vlastními příběhy, struktura těchto případů je s každou další povídkou komplexnější, jednotlivé informace i postavy zapadávají do – zatím nejasného – celkového obrazce alternativních dějin dvacátého století. Dějiny ale pro Ellise tvoří pouhý základ pro výstavbu zcela autonomního univerza či dokonce multiverza (ve kterém jsou zahrnuty veškeré varianty alternativních možných stavů věcí), v jehož centru jako by stál nám známý svět, ale ve skutečnosti je vůči tomu našemu de facto rovněž alternativní. Na jedné straně buduje Ellis a jeho kolegové encyklopedii postupů a motivů dobrodružné literatury, science fiction, superhrdinského komiksu či kinematografických popkulturních fenoménů (japonské kaidžu/monstr filmy, hongkongské heroic bloodshed gangsterky). Na druhé straně všechny tyto postupy směřují u Ellise právě k neuvěřitelně vzrušujícímu objevitelskému dobrodružství možné minulosti členitého světa – zatímco ale do pátého sešitu pracuje s efektem zvědavosti, kdy vyvolává na čtenářově straně touhu zjistit, jak to bylo, v šestém sešitě začne s napětím: Co se stane?!


Nejlepším vypravěčským trikem je, že zatímco nechává Planetary čtenáře v permanentním okouzlení z množství bizarních nápadů, kterým až hříšně plýtvá a po pár stránkách je opouští, hrdinové se prostě ničemu nediví a zůstávají vůči tomu přívalu obskurností a odchylek víceméně neteční či jen utrousí větu „je to slušné“ nebo „je to krásné“. Muž uvězněný pětapadesát let v jeskyni, ostrov s gigantickými monstry, mstící se duchové policistů… Co by jinému vystačilo na celý komiks, zabere v Planetary pár stránek, během nichž ještě postavy jen tak mezi řečí zmíní další úžasné nápady. Řečeno teorií fikčních světů, zatímco by čtenář předpokládal dějovou dynamiku založenou na střetu možného s nemožným (na tzv. aletických omezeních), hrdinové tyto pokřivené či šokující stavy věcí vůbec neberou v potaz jako pokřivené či šokující a zabývají se jimi přibližně stejně jako Columbo vraždami. Dynamika vyprávění je postavená na střetech vědění (tzv. epistemických omezeních), kdy různé postavy vědí různé velmi důležité věci o celku v pozadí, ale (a) navzájem si nevěří a nehodlají se o tyto informace dělit, (b) nevědí, že jiní to nevědí a nepřipadá jim nutné se na to ptát.

Čtenář má to „štěstí“, že je přítomen jejich dialogům a skládá si postupně střípky o celkovém stavu věcí v těchto neobvyklých dějinách tajných válek, tajných společenství, tajných vynálezů, tajných setkání s mimozemšťany/alternativními pozemšťany. (Nehledě na čistě literární pasáže psané jazykem laciných dobrodružných románů.) V rámci první knihy je ale bohužel odkázán skutečně jen na ty střípky a svou víru, že za tím vším se neskrývá jen bublina bu-bu-bu náznaků, které ale nakonec nevyústí v žádný komplexní celek – což ještě posílí otevřeně končící závěrečná šestá kapitola. Warren Ellis je bezesporu jeden z nejinvenčnějších komiksových scenáristů současnosti, který přetváří známé a osvědčené ve zcela neznámé a vzrušující, ale žel není zdaleka tak koncizní a konceptuálně precizní jako Alan Moore (ale kdo ano?). Zatímco Moore skládá své komplexní mozaiky už ze zcela soběstačných a vnitřně komplexních kusů, Ellis staví mozaiku stále jen z kousků skládačky, které sice nabízejí jisté dílčí žánrové a zasvěcenecké potěšení, ale plnohodnotně zafungují až v úplné podobě. Pokud se tak nicméně stane, bude to bomba. Respektive, bomba je to už teď, ale bude… inu, větší.

Americký upír aneb dějiny perspektivou upíří evoluce

Americký upír je plivancem krve na všechny ty přisládlé zamilované „upíry“ a „vlkodlaky“, kteří obsadili románové stránky, komiksové panely, televizní obrazovky a filmová plátna, aby se nad nimi (zejména) holčičky mohly rozplývat nad vidinou života s muži, kteří obvykle nevykazují žádnou velkou inteligenci, moc toho nenapracují a většinu času jen dlouze někam čumí (bodejť, když sto let chodí na střední). Pokud hledáte takové upíry, tak se po Americkém upírovi ani nepoohlížejte, protože byste mohli přijít k psychické a kdovíjaké další újmě – upíři jsou tu krvežíznivá, intrikující a bezcitná monstra, která navíc často byla krvežíznivými, intrikujícími a bezcitnými monstry ještě předtím, než se stala upíry. Rozněžnělá romantika se světélkujícími metrosexuálními krvesajci byla pohřbena pod hromadou mrtvol, sutin a svinstva, skrze něž nám tento vynikající komiks vypráví jinou variantu příběhu moderní americké historie od konce sedmdesátých let devatenáctého století do půlky dvacátých let století dvacátého.

Fajn, v předchozím odstavci jsem si dělal legraci z přepjatě emotivní rétoriky fanynek Stmívání, ale kdybych hodlal v podobném duchu pokračovat, byla by to pro neortodoxní komiksové dílo Scotta Snydera, Rafaela Albuquerqueho a především Stephena Kinga služba spíše medvědí. Jak jsem napsal výše, Americký upír si to šine od fantastického k historii. Komiks o dějinách moderní Ameriky z perspektivy upírů pracuje s dialektickým rozdělením vyprávění na dvě úrovně: novější (1925) a ze stejného období, avšak z jiné dějové linie pak přesuny ke starší (1880-1909, 1912), přičemž každá z pěti
kapitol knihy vypráví nejdříve první (novější) a posléze druhý (starší) příběh. První nabízí pohled zdola nahoru – kdy se bezvýznamná americká filmová komparsistka a servírka touží dostat na výsluní hollywoodské slávy, ale místo toho se setká se světem upírů, kterým je de facto svět hollywoodského filmu z pozadí řízen. Druhý příběh je vyprávěn shora dolů, kdy americký spisovatel brakové literatury představuje nové vydání své knihy o americkém upírovi nového druhu, evolučně zvýhodněným vůči tradičním upírům evropským – a tento americký upír byl bezcitný parchant už kdysi a s nově nabytými schopnostmi ze svých ambicí neslevil. Spisovatel však postupně před svými posluchači odhaluje, že co dříve prezentoval jako román, je pravdivá série událostí rozkročená napříč desetiletími.

Základ pro oba příběhy tvoří klasická schémata americké literatury. Na jedné straně je to příběh o vzestupu bezvýznamného snaživce, který se dostává svou pílí a zarputilostí výš a výš. Na druhé straně jde o mýtus okouzlujícího desperáta kráčejícího napříč dějinami divokého západu – koneckonců, všechny je znáte: Billy Kid, Jessie James atd. První příběh je vyprávěn z pozice jednotlivce, druhý příběh z perspektivy dějin s jednotlivcem v centru širšího komplexu vztahů. A v obou případech stojí v pozadí bezcitná kapitalistická šlechta zbožňující hromadění majetku, která zůstává, ačkoli doba se mění... a ta je reprezentována upíry, pro něž jsou obyčejní lidé prostředkem vykořisťování i jiného druhu než finančního. Jak se píše v Americkém upírovi, mají rádi krev stejně jako peníze. Rámec upírské verze moderních amerických dějin pochází z hlavy Scotta Snydera, nicméně jakkoli si cele napsal scénář „současného“ příběhu o mladé dívce v hollywoodsko-upírském prostředí, k napsání scénáře oné retrospektivní linie vyprávění si přizval samotného Stephena Kinga. Což bylo zároveň velmi, ale fakt velmi šťastné rozhodnutí – a zároveň rozhodnutí trochu masochistické, protože o to palčivěji vyznávají Snyderovy vlastní autorské nedostatky.


Snyderův příběh je roztomile žánrové vyprávění o klasické hollywoodské éře, o jejím lesku i obětech, o dívkách snících o slávě filmové hvězdy a o romanticky působících cestujících umělcích bez domova. Tyto vzorce pak překroutí optikou hry s konvencemi brakové literatury a nízkorozpočtového hororového filmu – drsné hlášky, přepálené násilí, laciná romantika a fatální střet mezi přáteli. Je to zábavné a promyšlené, ale relativně přímočaré a jedoucí ve vyjetých kolejích. Naopak Stephen King napsal jednu z nejlepších svých věcí za řadu let, když volí střet reality a mýtu kritizovaného rigorózními historiky odhalujícími za spisovatelovým vyprávěním klasické vzorce. King dokonale ovládá strukturu amerického desperátského vyprávění, kdy je vypravěč přítomen jakožto novinář u řady důležitých událostí a zdánlivě z věrohodné perspektivy nabízí příběh o vzestupu a pádu okouzlujícího padoucha. (Vzpomeňte třeba Nesmiřitelné, kde podobnou postavu najdete.) King ovšem nenabízí černobílou verzi dobra a zla, nýbrž šedivou verzi dějin s dlouhodobě působícím zlem evropské upírské tradice, se zarputilými představiteli zákona v nespravedlivém světě (Kingovi spravedliví hrdinové jdou svými osudy takřka ve stopách antických tragédií) a s božským padouchem Skinnerem Sweetem natolik vykloubeným z jakýchkoli morálních norem, že už ani nepohoršuje… jako spíš fascinuje (podobně jako třeba Dracula).

Mnohovrstevnaté a různé tradice hladce proplétající Kingovo vyprávění o historii jedince, historii společnosti a historii jako konceptu nazírání na dějiny několikanásobně převyšuje Snyderův jednoduchý příběh, jakkoli je s ním v symbióze a určité body obou příběhů se významově doplňují (filmové médium v počátcích a na vrcholu, náhodné zrození nového jedince vs. zrození žáka a následovníka). Kreslíř Albuquerque se navíc s jednotlivými sešity výrazně zlepšuje, takže poněkud jednoduché až naivně působící panely prvních sešitů se postupně promění do členitých a prostorově bohatých obrazů ve dvou sešitech posledních, kdy člověk zapomene na ty první. Americký upír je tak ve své první knize stále trochu ještě nedopilovaným experimentem, jemuž však nelze upřít odvahu a dravost – jakkoli je jeden příběh trochu ve stínu druhého, oba spojuje impozantní figura nadpozemského padoucha Skinnera Sweeta, jehož byste nikdy a za žádných okolností nechtěli potkat, nicméně lepšího průvodce moderními americkými dějinami si lze jen obtížně představit. Už se nemohu dočkat dalších tří knih, i když v nich už Stephen King chybí. To je možná trochu smutné pro čtenáře, ale určitě lepší pro Snydera, který od něj snad nějaké ty vypravěčské fígle odkoukal, King mu pár fíglů do dalšího rozvoje vyprávění poradil bokem a hlavně je na Snyderovi s Albuquerquem vidět i během čtení první knihy progres, který dává naději, že tahle cesta historií bude ještě stát za pozornost.