čtvrtek 20. prosince 2012

Hobit a/versus Společenstvo prstenu: o adekvátnosti a neadekvátnosti srovnání


Čistě pro pořádek: Hobit není jako Pán prstenů, neměl být jako Pán prstenů a bylo by dost otravné, kdyby byl jako Pán prstenů. Tato věta platí, přestože budu dokazovat, že s Pánem prstenů nejnovější filmový výlet do Středozemě pojí řada podobností či naopak odůvodněných rozdílností. Rozporuplná hodnocení Hobita dílem vyplývají z vnitřně poněkud nesourodého spojení (zrádné) nostalgie s touhou po překvapení a ozvláštnění… ale jen do té míry, aby nebyla narušena nostalgie.


Diváci chtějí dalšího Pána prstenů a vyčítají Hobitovi lehčí atmosféru a menší míru osudovosti vyprávěných událostí. Zároveň však nechtějí Pána prstenů a spílají Hobitovi za to, že se filmaři údajně vykrádají a pracují se stejnými postupy. Jenže Pán prstenů je fenomén starý jednu dekádu a je nabíledni připomenout pár věcí: Za prvé zdaleka nebyl přijímaný bezvýhradně. Za druhé nabídl nový pohled na fantasy, jenž byl alternativní k chladnější a industriálnější sci-fi estetice filmů osmdesátých a devadesátých let. Za třetí na něj navázaly epigonské projekty o nenápadných hrdinech z prostého lidu vstupujících do konfliktu, ve kterém jde přinejmenším o osud celé země/království a přinejhorším o osud celého světa – od Eragona přes Sněhurku a lovce po pozdější díly Harryho Pottera).

Jinými slovy, Hobit vstupuje do obecněji kulturních i specifičtěji estetických souvislostí, ve kterých už filmová trilogie Pána prstenů jakožto kulturní artefakt i estetický objekt představuje automatickou součást kulturní encyklopedie, jedno její heslo. S tímto heslem je Hobit srovnáván, přičemž z tohoto srovnání často vychází jako poražený. Následující text se pokusí vysvětlit, která z těchto srovnání jsou na místě, která jsou podle mého nepatřičná a proč je Hobit vynikající, promyšlený a možná vlastně překvapivě důležitý film. Pokud si nechcete kazit zážitek a chcete jasné doporučení, přečtěte si jen poslední odstavce tohoto textu a běžte do kina, pokud vás zajímá víc nebo už jste film viděli, snad vám moje uvažování nějak napomůže.

Román vs. román

Důležitou úroveň debaty o filmovém Hobitovi tvoří samotná jeho předloha, román J. R. R. Tolkiena otevřeně navazující na rétoriku dětské literatury: neustálé oslovování čtenáře, přepálená přirovnání fantastického světa k prvkům každodenní reality („trpaslíci totiž neznali sirky“) a kombinace na jedné straně slovních spojení odkazujících k fantastickému světu a na druhé straně zcela nevznešených slovních spojení referujících ke každodennímu jazyku („prostě komfort“). Protagonistou Hobita nebyl hrdina, nýbrž poněkud otravný chlapík reprezentující neduhy zpohodlněného maloměšťáka, který se dostane mezi trpaslíky a jízlivého čaroděje.

Ovšem kromě těchto prvků byl románový Hobit ze všeho nejvíc dobrodružným příběhem v dobrém navazujícím (a) na mytické tradice, (b) na klasickou literaturu (třeba na legendárního Beowulfa, vyšel i česky a doporučuji si ho přečíst, zejména pasáže s drakem pro vás nabydou na nových významech) a (c) na žánrovou literaturu devatenáctého století. Poslední jmenovaná nezřídka vycházela na pokračování a i ústřední postavy v Hobitovi jdou v duchu norem fikce na pokračování – nezraněni, trvale nepoznamenání, vždy připraveni na nová úskalí – z jedné šílené situace do druhé, z jednoho bezvýchodného nebezpečenství do jiného, od monstra k monstru, od jedné podivuhodné vědoucí postavy k podivuhodné vědoucí postavě odlišné.

ZÁROVEŇ je však třeba si uvědomit, že první kniha Pána prstenů: Společenstva prstenů (tedy než Frodo s přáteli dojdou do Roklinky) se od tohoto pojetí dějové konstrukce příliš nevzdálila a pouze se posunula vyprávěcí rétorika: vypadl dětsky přepálený hrdina, zmizely bodré příměry a vědomě sebeironický jazyk dětské literatury nahradila letora dobrodružné literatury pro dospělé.

Výchozí očekávání

Popsané rámce je podle mého třeba mít na vědomí, když půjdete na Hobita – ale zároveň vám nemohu zaručit, že se vám film bude líbit, že se nebudete nudit a že si nebudete připadat jako na horské dráze, která neskrývá svou povahu poněkud přímočaré atrakce vedoucí vás sebejistě od ďábelských zatáček k závratným pádům. Hobit nepřekvapivě, ba zcela očekávatelně postrádá fatálnost Pána prstenů, ve které malý a zpočátku zcela bezvýznamný hobit nese osud celého světa. Světa, který se změnil a dramatický hlas vyprávějící ženy to cítí ve vodě, v půdě a ve vzduchu.

Románový a dílem i filmový Hobit je zkrátka epizodicky pojatý dobrodružný příběh. Zdánlivě nesmrtelní hrdinové v něm procházejí, jak bylo řečeno, z nebezpečí do nebezpečí, od monstra k monstru, od atrakce k atrakci – a to film na rozdíl od románu navíc naznačuje, že celý ten příběh vyústí v mnohem tragičtější události. Filmová adaptace Hobita zbavuje přitom vyprávění až na odkazy (golf, kapesník) rétoriky fikce pro děti, a zároveň produktivně posouvá vyznění dvou klíčových postav směrem k dramaticky sevřenější struktuře (v kontrastu k rozvolněné epizodické struktuře celku).

Pro neznalé zápletky – usedlý představitel hobití honorace Bilbo Pytlík je ze svého nudnéhjo života vytržen návštěvou čaroděje Gandalfa a třinácti trpaslíků. Ti mu vybílí dům od zásob a vytáhnou ho coby lupiče na dobrodružnou výpravu k Osamělé hoře, velkolepému trpasličímu sídlu plnému pokladů, jež bylo před drahnou dobou násilně zabráno drakem Šmakem. Na cestě je čekají mnohá úskalí a Bilbo v sobě objevuje schopnosti i potenciál, které sice tušil čaroděj Gandalf, ale rozhodně je příliš nepozorují trpaslíci a úplně-jakože fakt úplně nejvíc o nich na počátku pochybuje sám Bilbo.

Bilbo a Thorin jakožto hrdinské figury

Zatímco v předloze je Bilbo dost dlouho (skoro celou dobu) intelektuálně nesmělý, hysterický a ufňukaný trouba, kterému jen občas něco zázračně vyjde (takže se chová jako skoro kdokoli, koho byste od jeho pohodlného života vytáhli na výpravu plnou nebezpečí), ve filmové podobě učinili tvůrci chytrý adaptační posun. Vytvořili z Bilba a šéfa trpaslíků Thorina Pavézy dvě paralelně se rozvíjející hrdinské figury, které dodávají v duchu vlastních tradic epizodicky uspořádanému filmovému vyprávění překvapivý dramatický rámec táhnoucí příběh kupředu mnohem jednotněji než vrstvící se série nesnází v předloze.

Bilbo se jako postava pravda vzdaluje konceptu „úplně běžný člověk jako každý z nás se vyrovnává s úplně neběžnými úskalími světa, o kterém všichni rádi čteme, ale jeho návštěvu bychom si v klíčové chvíli pravděpodobně rozmysleli“. Gandalf jasně naznačuje, že v Bilbovi jeho hrdinský potenciál dřímal už v jeho dětství, každodenní rutina ho v něm jen ubila a je načase nechat jej zase vybublat na povrch: Bilbo není blb a karikaturní figurka, ale v průběhu filmu se coby hrdinský charakter rozvíjí až do samotného velkolepého finále, kde jeho jednání (už zcela nezávisle na předloze) nepůsobí jako náhlý a nepřirozený zlom, nýbrž pochopitelný důsledek předchozích událostí a jeho reakcí na ně.

Kupříkladu je to Bilbo, a nikoli Gandalf, kdo při setkání se zlobry bojuje o čas, čímž se trochu umenšuje Gandalfova románová funkce všudypřítomného deus ex machina – a koneckonců nejzásadnější změna Bilbova charakteru na ose román-film je přítomná hned v úvodu snímku, kdy Bilbo není na dobrodružnou cestu proti své vůli vytažen, nýbrž se pro ni svobodně rozhodne.

V paralele k Bilbovi se pak rozvíjí hlavní trpaslík Thorin Pavéza, jenž se od předlohy posouvá podobně signifikantně – a zároveň jsou nepatřičné výtky, že z něho tvůrci dělají druhého Aragorna. Filmový Aragorn totiž byl (nebo spíš bude) vyvolený vůdce, který se celý svůj život skrýval, prchal před osudem a odmítal přijmout zodpovědnost z obavy z možného selhání. Thorin Pavéza je ve filmovém Hobitovi rozený vojevůdce, který sveřepě bojoval při zkáze Ereboru (sídla napadaného Šmakem, k němuž se nyní hrdinové vracejí), ještě sveřepěji válčil při pozdějších střetech se skřety a zůstával hrdým vojevůdcem i ve chvílích, kdy přijímal běžné řemeslnické práce v lidských městech.

Do Dna pytle v Hobitíně Thorin dorazí později, protože domlouvá (neúspěšně) spojenectví s trpaslíky po celé Středozemi… a elfy se o pomoc nikdy neprosí, naopak je nenávidí za jejich neochotu vyjít na pomoc během útoku Šmaka i během dalších trpasličích bojů. Thorin je vojevůdcem i ve světě zdánlivého míru, spojuje v sobě hrdost s ješitností i schopností uznat vlastní chybu – a ve svém zápalu se samozřejmě nehodí politikařícímu Sarumanovi.

K sobě vzájemně paralelní vývoj Bilba i Thorina je logicky rozpracovaný. Oba ve vzájemné konfrontaci a v konfrontaci s událostmi na jejich daleké cestě reprezentují z různých perspektiv tytéž hodnoty (domov, touha někam patřit a pochybnosti o sobě samém), díky čemuž se mohou nejproduktivněji ovlivňovat a vést pozornost napříč skrze vědomě skokové vyprávění v duchu dobrodružné školy staré školy.

Bilbo, Thorin... v pozadí Kili (k jeho důležitosti viz dále)

Společenstvo individualit vs. trpasličí kolektiv

Výtky proti filmovému Hobitovi, se kterými se setkávám, jsou poněkud paradoxního charakteru. Na jedné straně některým kritikům vadí přílišná přímočarost a mechaničnost dominového vyprávění (od atrakce k atrakci, od nepřítele k nepříteli). Na druhé straně ale vyčítají přítomnost čaroděje Radagasta (jehož prostřednictvím se tento princip alespoň částečně narušuje: předznamenává a zavádí zdroje budoucího nebezpečí – nekromanta, obří pavouky, proměnu lesa) a sněmu v Roklince (vytvářející širší společenský rámec, který se vyjadřuje k Thorinově výpravě nikoli jako k jednorázovému dobrodružství jako v knize, ale jako k politicky značně problematickému aktu).

Toto kritické hledisko má přitom mnohé společného s druhou vnitřně rozpornou rovinou kritiky: Hobit je špatný, protože není jako Pán prstenů, a zároveň je Hobit špatný, protože je příliš jako Pán prstenů.

Hobit ale nemůže být z principu významově uspořádán jako Pán prstenů, protože Pán prstenů šel od globální perspektivy k jednotlivcům, zatímco Hobit jde od jednotlivců ke globální perspektivě. Jak už jsem naznačil výše, film se zároveň od Pána prstenů zásadně liší v tom, co se mu vyčítá jako největší podobnost: Bilbo není Frodo a Thorin není Aragorn. Frodo i Aragorn byli pasivní hrdinové dotlačení k činům okolnostmi vyššího zájmu většiny, Bilbo i Thorin jsou aktivní hrdinové sledující vlastní zájmy a i přes počáteční zarputilost postupně hledající konsenzus napříč těmito zájmy a hodnotami na vyšší úrovni.

Systémově (z hlediska celku filmové formy Hobita) ještě odůvodněnější je pak aspekt, který se naopak vyčítá jako nejpalčivější rozdíl mezi Hobitem a Pánem prstenů: v porovnání se Společenstvem výjimečných osobností relativní zaměnitelnost trpaslíků. Pojďme si ale tyhle dvě „grupy“ srovnat:

Každý člen Společenstva prstenu reprezentoval složku globální perspektivy (lidé, elfové, trpaslíci, čaroděj). Ve větším zastoupení byli jen hobiti, kteří právě svou nenávazností na ustavené reprezentanty středozemského konfliktu umožňovali vyprávění oslovovat jiné nezúčastněné skupiny (enty) či sloužit jako pozorovatelé uvnitř uzavřených elitních skupin (Denethor a jeho rodina). Trpaslíci v Hobitovi ale naopak představují vzorek jednoho národa v jeho různorodosti i podobnosti. Jde o průměrné zástupce trpasličí společnosti různého věku, tříd i profesí, které definuje jako výjimečné pouze to, že se s Thorinem rozhodli do nejistého podniku jít. Kdyby zastupovali elitu, něco mezi Expendables a Avengers, byl by to jaksi úplně jiný film.

Jinak řečeno, dominantní vlastností trpaslíků v Hobitovi je a funkčně i musí být právě jejich zaměnitelnost a průměrnost, kdy se jako osobnosti – drobně a v rovině každodenního hrdinství – profilují jen na základě dílčích činů či vyprávěcích funkcí.

Trailer na Společenstvo prstenu: i ve vzdáleném rámování lze jasně rozpoznat jednotlivé členy Společenstva,  kteří tvoří soubor individualit, z nějž každý člen je představen i v samostatné akci. V traileru je i dlouhé představení jednotlivých členů Společenstva, kdy ve zpomaleném pohybu kráčejí kolem kamery doprava. Viz čtyři okénka dále:




Trailer na Hobita - okénka výše a níže:
vzdálená rámování tentokrát představují družinu v záběrech jakožto kolektiv

To se dá dobře ukázat na dvou dvojicích bratrů. Nejdříve jsou to Dvalin a Balin, kteří tvoří rámec umožňující formovat Thorinův charakter: Dvalin jako nejdrsnější bojovník a první představený trpaslík s nejvýraznější vizáží obličeje a starý Balin coby nositel historického vědění, který je jako rozpoznatelná postava určen už prologem a ve tři čtvrtě hodině filmu slouží ke konkrétnímu vymezení Thorinovy vůdčí osobnosti. Posléze jde o nejmladší trpaslíky Filiho a Kiliho, kteří zase svou naivitou, zápalem a relativním vydělením ze skupiny tvoří rámec pro bližší charakterizaci Bilba.

Když si vezmeme, že první film relativně rozpoznatelně a především přísně funkčně vymezil čtyři ze dvanácti běžných trpaslíků (tedy mimo Thorina), připadá mi oprávněné předpokládat jako možný (nikoli nutný) podobný postup i v případě dalších dvou filmů (čtyři a čtyři) - plus už tady se očividně akcentuje Bofur jako postava, která bude dále rozvíjena. Podívejme se koneckonců na následující plakát:
V popředí Kili, Thorin, Dvalin, Balin a úplně vpravo Bofur, který bude jistě rozvíjen v dalších dílech a je na něj kladen důraz už tady (a proto Fili zůstal v pozadí... ovšem uprostřed, takže rozpoznatelně): hraje ho známý J. Nesbitt, pronáší důležité repliky v úvodu a drží hlídku při Bilbově pokusu o opuštění družiny.
Jde podle mého o scenáristicky značně důmyslný postup, jak efektivně využít možností předlohy pro její strukturované rozvíjení nad rámec prostého řetězení příhod, jaké představuje epizodický Tolkienův román. A to aniž by se tato epizodická povaha na globální úrovni opouštěla

Epizodická povaha vyprávění

Epizodicky řízené vyprávění není pro epické velkofilmy běžné, a třebaže Hobit souběžně rozvíjí dvě hrdinské osobnosti, chápu znepokojení v řadách filmových diváků. Zatímco v mytické či pohádkové literatuře je tento model běžný, v dějinách kinematografického vyprávění se tvůrci vždycky pokoušeli tyto skloubit do jednoho komplexně propojeného vzorce. Z nedávné doby představují dobrý příklad například Piráti z Karibiku, jejichž tvůrci se z řetězce jednoduchých pirátských historek pokoušeli udělat mnohovrstevnaté a vnitřně provázané univerzum všeho souvisejícího se vším.

Problematicky přijímané dobrodružné filmy byly ale obvykle právě ty otevřeněji epizodické: například původní Souboj Titánů, byť svou epizodičnost maskoval za dvě po sobě jdoucí zápletky, Indiana Jones a Chrám zkázy nebo Jacksonův ambiciózní King Kong, který podobně jako Hobit stavěl do kontrastu sérii samostatných epizod a vnitřní vývoj Jacka Driscolla od plachého dramatika k akčnímu hrdinovi.

Vyčítat to Hobitovi však shledávám podobně ošemetným jako vyčítat klasickým detektivkám, že se v nich vlastně nic neděje, forma sleduje pouze řetězec výpovědí svědků a až na konci je odhalena odkládaná identita vraha. Epizodické dobrodružné vyprávění zkrátka je určitou alternativou jízdy na horské dráze, ve které mají hrdinové tuhý kořínek a nepravděpodobnost událostí je výraznější než při klasicky uspořádaném příběhu, a zároveň nutně vyžaduje menší flexibilitu v psychologické bohatosti postav.

Jinými slovy, Hobit na tuto tradici podobně jako King Kong vědomě navazuje a pokud vám epizodické vyprávění vadí, bude vám vadit i on – a to přestože podobně jako King Kong tuto tradici ozvláštňuje o zapuštěný vývojový vzorec vývoje hrdiny, který probíhá nejen na akční rovině (což je běžné i v mýtech, hrdina si je uvědomuje své schopnosti, což je posilováno tím, že musí mizet mentorské figury: Gandalf, Obi-Wan, Brumbál), ale i v rovině psychologicky kontinuálně rozpracovávaných motivací (v tomto případě vědomá paralela s Thorinem, významově produktivní srovnání jejich cílů).

Jiné tempo, jiný rytmus…?

Co mě ale zaráží, jsou výtky směrem k rytmu filmu – a to opět ve srovnání s Pánem prstenů, konkrétně úvodním Společenstvem prstenu. Ironické totiž je, že první kniha Společenstva prstenu je Hobitovi strukturně velmi podobná a až od Roklinky dál se Tolkien vydal cestou ambicióznějšího a významově vrstevnatějšího díla (taky navázal po dlouhé autorské přestávce). Chápal bych, pokud by se Hobitovi vyčítala na základě srovnání s Pánem prstenů druhá půlka od Roklinky dál, ale příliš nerozumím tomu, že právě první půlka z tohoto „souboje vychází“ jako zdlouhavá a slabší.

Nechám mluvit fakta: prolog ve Společenstvu (kinoverze) má 7 minut, prolog v Hobitovi přes 7 minut; rozpustilá hobitínská část ve Společenstvu končí Bilbovým odchodem v 0:23 a Gandalf poprvé pojme podezření o Prstenu a začne se rozvíjet zápletka v 0:24; rozpustilá část v Hobitovi končí v 0:23, přičemž v 0:24 přijde Thorin a začne se rozvíjet zápletka; z Hobitína se ve Společenstvu odchází v 0:35; v Hobitovi v 0:37; útok na Větrově nastane v 0:59, zlobří epizoda začne v 0:59; Roklinka ve Společenstvu zabírá čas 1:10-31, v Hobitovi 1:21-1:41 (předchází jí ještě útok skřetů na vrrcích).

Podobné srovnání lze z adaptačního hlediska snadno napadnout – třeba na základě toho, že u Hobita do Roklinky přicházejí po 45 stranách (Mladá fronta, 2002), kdežto ve Společenstvu po 204 stranách (Mladá fronta, 2002). Jenže v Hobitovi je řada motivů dodaných – politicky nežádoucí status výpravy, vyjednávání s jinými trpaslíky, rekapitulace Thorinovy životní dráhy, linie konfliktu mezi Thorinem a Azogem, konflikt mezi Thorinem a elfy, Radagastova předzvěst věcí příštích, jeho cesta k Dol Guldoru a setkání s Nekromantem, střet mezi trpaslíky a skřety na vrrcích před vstupem do Roklinky.

Tato konfliktní místa popisující věci dávné, naznačující věci příští a přinášející do zdánlivě bezstarostné cesty temné motivy nad rámec přímočarého dobrodružství, jsou ale právě na místech, kde ve Společenstvu prstenu figurují Nazgûlové, konflikt Gandalfa a Sarumana či zapojení rozšiřujících motivů (Aragorn a jeho pozice):

(a)    rekapitulace osudu Ereboru a politické neochoty pomoci Thorinovi během druhé půli úvodu (27-35);
(b)   při první zastávce v horách Balin vypráví o Azogovi, setnutí hlavy Thorinova otce a Thorinově nelítostném střetu se skřety během bitvy o Morii, načež vidíme Azogovy špehy sledovat družinu během táboření (44-48);
(c)    podobně jako tvořila Gandalfova cesta k Sarumanovi paralelu k Frodově a Samově cestě, vstupuje v Hobitově do příběhu družiny Radagastova linie (49-54);
(d)   první větší akční scéna je rytmicky souměřitelná v obou filmech, i když v Hobitovi nemá na rozdíl od Společenstva fatální důsledky (Větrov vs. zlobří);
(e)   tuto čistě dobrodružně-zábavnou pasáž posléze vyvažuje temný motiv s mečem z Dol guldoru (72-74), který je
(f)     následovaný útokem skřetů vrrků (74-80), v němž ale opět nastává střet tragického (Thorinovo zarputilé odmítání elfí pomoci) s komicky-dobrodružným (únik Radagasta na králičím spřežení).

Ačkoli tedy v románu jsou obě filmové pasáže neporovnatelné, co do hustoty a uspořádání motivů je na jedné straně důmyslné kombinování Hobita s dodatky Pána prstenů, Nedokončenými příběhy a Silmarillionem zcela srovnatelné s účelným prořezáváním či pře uspořádáváním dějového sledu literárního Společenstva prstenu do jeho filmové adaptace (radikální zkrácení času děje o desítky let, vyhození řady zastávek na hobití cestě do Hůrky a posléze do Roklinky… a to včetně často vzpomínaného Toma Bombadila atp.).

Je pochopitelně možné a oprávněné tvůrčí tým esteticky napadnout za to, že de facto replikoval uspořádání zápletky a sledu motivů v čase projekce ze Společenstva prstenu v Hobitovi. Ovšem za prvé tu vidím zásadní ozvláštnění při srovnání povrchové a hlubinné struktury díla (funkce motivů se mění a filmový Hobit je mnohem dynamičtějším dílem), za druhé podle mého padá argument o neadekvátnosti srovnání na základě počtu stran předlohy a počtu minut: rytmicky jsou srovnatelné.

A navíc – ačkoli fanoušci či kritici hovoří o první polovině filmového Hobita, ať už vědomě či nevědomě, jako o rytmicky nesrovnatelné se Společenstvem prstenu, důvodem jejich nespokojenosti podle mého ve skutečnosti není rytmická odlišnost filmů, nýbrž aspekt očekávání. Společenstvo vyvolává dojem, že jde o vše a buduje se základ věcí příštích, Hobit je dobrodružství a ačkoli se buduje základ věcí příštích (pavouci, nekromant), není navázán na něco tak konkrétního jako Prsten, který vládne všem.

Nejlépe dvojí zhlédnutí

Jelikož jsem viděl Hobita dvakrát, mohu potvrdit, že napoprvé je dojem jisté přímočarosti bez silného osudového motivu o něco vtíravější, zatímco napodruhé plně vyplyne sevřenost a promyšlenost Hobita i jako (překvapivě) samostatného filmu s precizním načasováním událostí, budováním dílčích a postupně rozvíjených motivů (například konflikt Azog vs. Thorin), vynikajícím kontrastem dvoufázového finále (intimní scéna plná intenzivního napětí Bilba a Gluma vs. následný velkolepý souboj na okraji útesu) a mnohé slibujícího poetického epilogu.

Nepřítelem Hobita jsou kupodivu tytéž důvody, kvůli nimž zřejmě půjde úspěšný film: takřka dekádu budovaná očekávání, jež jsou sama o sobě zakotvena v nejistotě, co čekat… prostě něco, ale toto neurčité něco v případě mnoha milionů diváků nemůže být naplněno. Pochopitelným prvním dojmem bude rozpačitost, že jste viděli cosi jiného než ono něco – a přesně to je chvíle, kdy je vhodné jít podruhé. Tehdy jsem třeba já seznal, že na poli starosvětských dobrodružství jde možná o podobně zásadní událost, jakou byla kdysi premiéra Společenstva prstenu na poli ambiciózních fantasy.

Text vznikl přepracováním a výrazným rozšířením recenze vydané na Aktuálně.cz.