středa 8. ledna 2014

Enderova hra: překvapivě odvážná adaptace

Letošní rok očividně přeje milovníkům filmové science fiction, kteří dostávají svou oblíbenou žánrovou kategorii v řadě pojetí. Poslední dva uvedené filmy pak dokonce představují v jistých aspektech alternativu vyprávěcích modelů vysokorozpočtové sci-fi. Na jedné straně je to Gravitace, na druhé pak Enderova hra. Oba tak činí zejména svým extrémním soustřeďováním se na de facto komorní příběh jedince testujícího hranice svých psychických a fyzických možností, stíhaného rodinným traumatem a nuceného čelit značně náročným výzvám neadekvátním dosavadnímu společenskému postavení.

Zaměřme se ale jen na chlapce Endera, který se z pozice školního outsidera dostane do pozice… inu, školního outsidera, ovšem už na bitevní škole ve vesmíru. Zemi hrozí opakovaná invaze mimozemšťanů, nejlepší vojenské mozky jsou bezradné a řešení vidí ve strategickém myšlení geniálního dítěte. To hodlají k přijetí osudu dokopat nevybíravými cestami bezcitné manipulace v nehostinném prostředí, kde buď obrovskému tlaku buď podlehne, nebo v sobě plně objeví kýžené schopnosti geniálního vojevůdce. Snímek je adaptací legendárního stejnojmenného románu Orsona Scotta Carda (z roku 1985), který byl dlouho považován za neadaptovatelný. A popravdě, kdyby adaptace slepě následovala všechny linie a dějové zákruty komplexní předlohy, pravděpodobně by selhala. Nicméně, neučinila tak.

Režisér a scenárista Gavin Hood naopak přistoupil k adaptaci značně nepietně, a právě díky tomu se mu podařilo do značné míry zachovat tematické podloží komplexní předlohy. Film se plně zaměřil na Endera a jeho dějovou linii. Dlouhé roky na bitevní škole zkrátil na mnohem kratší období, vedlejší postavy zasahují do děje jen do míry, kdy pomáhají porozumět Enderovi a dominantní akcent se postavil na rozporuplný vztah mezi Enderem a jeho učitelem či spíše nadřízeným Graffem. A zatímco román sleduje Enderův vývoj subjektivně, snímek jako by zaujal Graffovu vnější, přísně racionální pozorovatelskou perspektivu – kdy Enderovo vědění o světě kolem sebe doplňuje o širší kontext spojený s Graffem, jeho plány s hlavním hrdinou a diskuze s psycholožkou (jejíž hlas je potlačován).

Film se v souladu s Graffem dívá na vývoj Enderových schopností a průběh jeho vnitřních dilemat jako na sérii mrazivě logických strategií. Emocionální pohnutky se jeví jako slabost, jež je pouze třeba překonat nebo vhodnou manipulací donutit chlapce je potlačit. (Nejslabší částí filmu je ta nejokázaleji citová, kdy ale kýčovitost těch několika minut jako by zdůrazňovala směšnost podobných výlevů.) Katarzní funkčnosti obou finálních point – postavených v kontrastu k předchozímu naopak jako morální problémy – tak vyprávění dosahuje právě pomocí dějových výpustek, perspektivních omezení a zobrazování sledu událostí striktně jako série příčinně se rozvíjejících podnětů utvářejících proměnu Endera ze zakřiknutého chlapce v silného vůdce. Jinak řečeno, Graff i Ender z toho sice po většinu času vycházejí jako machiavelistická monstra, ale závěr o to silněji vyplývá z premis, aniž by bylo třeba rekonstruovat síť sociálních kontaktů, jež si hrdina v románu postupně buduje.

Divák sice nepřijde o velkolepé trikové scény, ale i tyto nakonec zůstávají podřízeny výše uvedenému schématu. Právě ono schéma přitom zásadně odlišuje Enderovu hru od Harryho Pottera, k němuž bývá nešťastně přirovnávána. Enderova hra má řadu chyb, ale už pro chladné zobrazení (brilantně zahraného) dětského hrdiny jako morálně přinejmenším komplikované postavy si zaslouží obdiv.