pátek 3. května 2013

Filmové komiksy: Fáze 2 a Iron Man 3

Je tu Iron Man 3. Kdyby mi před deseti lety někdo řekl, že komiksové velkofilmy jednou budou tvořit vysoké procento každoročního přísunu hollywoodských trháků, pravděpodobně bych na jeho vizionářské schopnosti příliš nesázel… kdybych tedy sázel. Sice jsme zrovna byli již pár dní unesení z druhých X-Men a ve vzpomínkách zůstávalo tehdy ještě hravé pojetí prvního Spider-Mana, ale na nějaký průlom v kinematografii to vskutku nevypadalo. Po komiksově až na výjimky spíše bezútěšných devadesátých letech se jevila nová vlna komiksových filmů jako podivný experiment kombinace velkofilmů s autorskými režisérskými jmény (Bryan Singer, Sam Raimi, o pár měsíců později Ang Lee a o pár let později Christopher Nolan), ale první vlaštovka jaro nedělá.

  
ODVÁŽNÉ TAŽENÍ

Posuňme se o deset let později, tj. do současnosti – a komiksové velkofilmy nejen válcují kina, ale v podobě odvážného marvelovského obratu proměňují strukturu plánování hollywoodské blockbusterové produkce. Od osmdesátých let v hollywoodském filmu platilo, že pokračování jsou správná a dobrá – a dnešní diváci jsou tím natolik zdegenerovaní, že když vycházejí z kina, neslyším už „už se těším, až to uvidím podruhé“, ale spíše „už se těším na další díl“. Nedejbože, aby dnes mělo premiéru Dvanáct rozhněvaných mužů, protože po premiéře by se internetem začaly šířit vášnivé debaty, kdy bude Třináct rozhněvaných mužů a jestli tam budou kromě Henryho Fondy další hvězdy – Gregory Peck? James Stewart? Teď si je můžou dovolit, bude to přehlídka!

I Iron-Man, jehož třetí díl právě zřejmě vládne i českým kinům (půlnoční projekce vyprodané, před sály narváno) a ještě před premiérou v Americe dokázal utržit přes tři sta milionů dolarů, se jeví být (a) součástí konvence tvořit další pokračování k pokračováním předchozích pokračování, (b) součástí tendence obsazovat na režijní posty relativně neozkoušená autorská jména, která se k blockbusteru dosud jako režiséři přiblížili asi stejně jako k superschopnostem. Jistě, bezesporu součástí obou těchto tendencí je, ovšem právě Iron-Man stál před pěti lety na počátku svého druhu revoluce v hollywoodském průmyslu. S tvrzeními o revolucích je to vždycky ošemetné, neb většina takových údajných revolucí úzce souvisí s něčím notoricky zavedeným, ale tentokrát je to na místě.

Komiksové nakladatelství Marvel totiž právě s Iron Manem vstoupilo plnohodnotně na vlastní triko do filmového průmyslu a rozjelo nevídaný projekt: sérii filmů s jednotlivými superhrdiny, na něž později naváže velkolepý crossover Avengers (o nich píšu tady), ve kterém se všichni představení superhrdinové v jednom týmu postaví proti společnému nepříteli. Potkali jsme se tak nejdříve s Iron Manem alias miliardářským géniem Tonym Starkem, se zeleným monstrem Hulkem alias mírumilovným vědcem Brucem Bannerem, který si musí dávat pozor na nervová vypětí a nesledovat politické debaty, s ochráncem starých hodnot Captainem Americou alias odvážným chlapíkem Stevem Rogersem a se severským bohem Thorem, který se musel na Zemi zamilovat, aby našel vlastní zodpovědnost.

Můžete namítnout, že takový princip přece není úplně nový a se vzdáleně podobnými crossovery jsme se potkali například v hororech nebo v animácích. Freddie Krueger z dlouhé série Nočních můr v Elm Street se střetl s Jasonem Voorheesem ze série Pátků třináctého ve filmu Freddie vs. Jason, po čemž následovaly další Pátek třináctého i další Noční můra. A to nemluvím o klasických hororových crossoverech v padesátých a šedesátých letech. Hromadné setkání warnerovských animovaných hrdinů pak nastalo třeba v obou filmových Looney Tunes. Je tu ovšem několik základních rozdílů: za prvé nešlo o předem připravované koncepty, za druhé se vzhledem k nižšímu rozpočtu mnohem méně riskovalo.

Marvel navíc do všech filmů dával postupná vodítka směřující právě k Avengers, které jsme mohli vidět loni, kdy smetli žebříčky návštěvnosti (půldruhé miliardy dolarů tržeb celosvětově) a vysloužili si pozitivní přijetí. Definitivně dokázali, že Marvelu se vyplatil jejich riskantní plán uplatnit způsoby komiksového provazování postav ze samostatných řad do crossoverů a jejich rozplétání zpět do dobrodružství jednotlivých superhrdinů. Tím skončila tzv. Fáze I. Nyní vstupujeme do tzv. Fáze II, kdy se před druhými Avengers (kteří ji uzavřou) zase s jednotlivými superhrdiny setkáme v samostatných dobrodružstvích (můžeme se třeba těšit na Thora a na Captaina Americu). A tuto řadu opět zahajuje génius, miliardář, playboy a filantrop (bývalý přední výrobce zbraní) Tony Stark alias Iron Man.


TONY POTŘETÍ

Iron Man se jako jediný z týmu Avengers v rámci marvelovské filmové řady dočkal už dvou vlastních filmových dobrodružství. První z roku 2008 sledovalo vznik proměnu Tonyho Starka coby hédonistického, promiskuitního a bezesporu geniálního výrobce zbraní v hédonistického, bezesporu geniálního a o to sebestřednějšího superhrdinu. Superhrdinu v kovovém brnění, jehož ho nerozhazovala ani skutečnost, že mu k srdci neustále míří několik smrtících šrapnelů z bomby, které ho vystavili teroristé – a již jeho vlastní firma shodou ironických okolností vyrobila. V druhém dobrodružství (2010) už ho tato skutečnost rozhazovala dosti značně, protože postupně podléhal otravě a jeho stavu nepomáhaly ani vládní tlaky, konkurenční boj a jeden ruský psychopat.

A je tu Iron Man 3 – v Avengers už v Tonym Starkovi coby nejlidštějšímu ze superhrdinů nezůstalo mnoho z extrovertního hedónistického bonvivána a většinu času tráví zavřený ve své laboratoři, zatímco v jiném kovovém kostýmu po světě poletuje a před médii se producíruje coby Iron Patriot jeho černošský kamarád z armády Spojených států a v danou chvíli i ochránce prezidenta. Tony trpí neovladatelnými záchvaty úzkosti, jeho vztah se schopnou Pepper (kdysi sekretářka, dnes šéfka Star Industries) nabývá jemných trhlin, zatímco on sedí doma a vyrábí jeden ironmanovský kostým za druhým… momentálně je na modelu číslo 42. A do toho svět začne deprimovat nelítostný blízkovýchodní terorista Mandarín a Tony objevuje závažné důsledky své dávné arogance.

Iron Man 3 mě vystavuje nepříjemné skutečnosti, že je skvělý mimo jiné v tom, o čem nemohu příliš psát, abych vám nepokazil překvapení. Jakkoli se totiž v jistých aspektech odvíjí v mezích poměrně těsných hollywoodských mantinelů vyprávění příběhů, kdy časový řád dějových zlomů po půlhodinách a od určitého okamžiku dokonce po patnácti minutách je dodržován jak podle stopek, tak dělá několik fikaných úskoků stranou, žánrových posunů a pozitivních podrazů na příslušná očekávání. A co bych to byl za kritika, kdybych vás o ně v touze se o tato překvapení podělit připravil? Sám o sobě je však vypovídající fakt, že tentokrát už nerežíruje Jon Favreau (ačkoli ve filmu hraje), nýbrž Shane Black, který především stojí podepsaný i pod scénářem – a to se počítá.

Shane Black je totiž frajer, jehož práci skoro všichni znáte, aniž byste si to vlastně možná uvědomovali. Kdo z vás kdy viděl první Smrtonosnou zbraň? Bílý šílený policista Riggs a černý rodinně založený policista Murtaugh, spousta nečekaných situací, spousta bláznivých slovních výměn, spousta pozdějších klišé ve své premiéře, kdy se vzhledem ke své efektivnosti teprve „měla“ klišé stát. Zbraň napsal Shane Black. Kdo z vás kdy viděl Posledního skauta s Brucem Willisem, který chodí s otráveným výrazem po světě, trousí jednu nezapomenutelnou cynickou větu za druhou a většina jeho replik zlidověla natolik, že je pronášejí i lidé, kteří ten film nikdy neviděli. Tak i Skauta napsal Shane Black. Poslední akční hrdina, asi nejchytřejší výsměch/pocta žánrovým filmům? Ano, Black.

O to překvapivější je, že Shane Black režíroval jen jeden vlastní film – Kiss Kiss Bang Bang (2005), který si pohrává se strukturou chandlerovských detektivek, obrací klasické vzorce naruby, omylem se v něm močí na mrtvoly a ironický komentář mimo obraz nemůže být ironičtější. Byl to malý film, byl to vynikající film a zahrál si v něm Robert Downey jr. v době, kdy si o obnovení své kdysi nadějné hvězdné kariéry mohl nechat jen zdát. Bůhví, zda za neočekávaným obsazením Shanea Blacka na režijní i scenáristickou sesli Iron Mana 3 nestojí právě Downey, kterému Tony Stark (podobající se svou láskou k požitkářství Downeymu víc, než by si možná přál) zachránil kariéru. Každopádně Blackův rukopis je i přes přísný dohled Marvelu a Disneyho na Iron Manovi 3 čitelný.


THE LAST BOY STARK

První Iron Man byl přímočarý origin, druhý Iron Man svou tendencí k fatalismu a přehršle dílčích zápletek poněkud otravný, třetí Iron Man je prostě hravý a chce se mu to promíjet, i když ta hravost občas drhne na úkor rytmu, který by divák od trháku za obrovské peníze očekával. Tony Stark je v Blackově pojetí prostě dalším z jeho drsných hrdinů, kteří sice prožívají zásadní osobní problémy (krize vztahu, pocit životního selhání a ztráty cíle) a nejsou zrovna reprezentanti vysoké sociální inteligence (což je u Starka zvláštní posun), ale umí si ze sebe soustavně utahovat a ve správnou chvíli potlačit svoje ego a pustit se do těch nejbláznivějších kousků s radostí malých kluků vrhajících se do nebezpečí, protože je to děsná zábava.

Starkovy záchvaty úzkosti nejsou žádnou seriózní studií válečného traumatu, ale šikovným scenáristickým trikem, jak rozpojit chlapa jménem Tony Stark a nepřemožitelného kovového Iron Mana. Zatímco v prvních dvou filmech byl Stark hrdinou tak nějak samovolně, protože to odpovídalo jeho nabubřelému egu, v třetím Iron Manovi se superhrdinou teprve stává a namísto okouzlování abstraktní genialitou (miliardy vzorečků a čupr vynálezů) si musí v duchu macgyverovské tradice poradit s pomocí nejméně pravděpodobných nástrojů, případně se z dané situace efektivně vykecat – a člověk si během některých akčních scén až říká, kdy pronese ono okřídlené: „I’m too old for this shit.“  

Zejména od dějového zlomu v pětatřicáté minutě je Stark něčím mezi sebeironickým detektivem ze staré školy (včetně sardonického komentáře mimo obraz) a malým klukem. Podobným jako ten, s nímž se potká 1300 kilometrů od domova a který má zatraceně daleko do roztomile přemoudřelých hollywoodských prcků nebo na druhé straně otravně zákeřných hollywoodských vyčůránků z komedií. (Kritici o Iron Manovi 3 říkají, že ve finální půlhodině Black odkazuje k buddy movies á la Smrtonosná zbraň, protože Stark se spojí v boji se svým černošským kámošem z armády, ovšem mnohem blíž k buddy movies má právě maloměstská pasáž s klukem, který umí shazovat sebe i ostatní podobně efektivně jako Stark a jejich seznámení i rozloučení patří mezi nejvtipnější scény filmu.)

Problém Blackova konceptu superhrdinského zrodu od ztroskotance (kterým prostě Stark na začátku třetího Iron Mana je) k vyrovnanému chlapíkovi (kterým je Stark v posledních minutách) je ovšem v tom, že za prvé není úplně kompatibilní s členitým světem filmu, ve kterém se odehrává, a za druhé není zcela kompatibilní se superhrdinským komiksem za velké peníze. Zatímco totiž samotný vývoj hrdiny je víceméně bezchybný a Robert Downey jr. nabízené možnosti rozehrává od první do poslední minuty, s ústřední zápletkou už to celou dobu tak slavné není a hlavní padoušská skupina se kromě odhalování jednotlivých úrovní svého plánu příliš nerozvíjí.

Black si napomáhá převzetím bondovského konceptu šíleného padoucha a jeho věrného zabijáckého poskoka. Jenže zatímco věrný zabijácký poskok ve svých konfrontacích s Downeyem ukázkově demonstruje svou lásku k prohnilosti (jak jinak než v lehce sebeironickém modu), tak jeho šéf se s Tonym Starkem skoro nesetká. A když už se spolu setkají, není velkým divem, že pro něj a jeho očividné psychické problémy má Tony především otrávený úšklebek – a nelze ho navzdory jeho schopnostem brát jako relevantního protivníka, jakkoli jeho herecký představitel na poměrně řídkém prostoru daného charakteru dělá, co se dá.

I to je ale důkaz, do jaké míry je scénář Blackův a zas tak moc mu do něj nezasahovali, protože i v případě třeba Posledního skauta platí, že zdánlivě zapeklitý příběh je přes velké množství uvědomělých odkazů k tradicím žánru postavený hlavně na vývoji cynického hlavního hrdiny od ztroskotance k vyrovnanému chlapíkovi (který najdeme i tady), urovnání vztahu se ženou (jež najdeme i tady) a mnohem působivější interakci s padoušským poskokem než s jeho šéfem (ano, i to najdeme i tady). A nechybí ani špinavá politika a atentát na prezidenta, aby těch podobností nebylo málo.



TONY MAN VS. IRON STARK

Někteří fanoušci ale mohou být rozmrzelí, kam se poděl Iron Man – a pravdou je, že kovové brnění má po většinu filmu spíš funkci pomocného motivu než hlavní dějové atrakce (ať už slouží jako komický prvek, jako motivace pro rozvoj vyprávění nebo jako nástroj k budování napětí, když se nedostavuje tehdy, když má).

Ve finální části filmu se sice zase dostane ke slovu, ale nikoli nutně ve spojitosti se samotným Starkem, který si ho i během soubojů neustále svléká – a mnohem více než v obou předchozích filmech i v Avengers kope za sebe než za ikonu v super-brnění. Jinak řečeno, superhrdinou je tady Stark, nikoli Stark v brnění, což je velmi příjemná změna, ale může leckomu vadit.

Na druhou stranu to napomáhá větší či menší soudržnosti celku, protože akční scény jsou sice opulentní a s řadou dílčích nápadů, ale jakmile postavy mlčí a ustupují do pozadí nárazům a výbuchům, chybí dostatek ozvláštňujících filmařských nápadů, které by Iron Mana 3 odlišovaly od dalších komiksových velkofilmů.

A to je tak všechno, co mohu říct, aniž bych vám zkazil zážitek, protože velká část diváckého potěšení je prostě postavená na tom, že se stane nebo někdo řekne něco, co odporuje vaší zkušenosti s podobným typem filmů – a co má občas dokonce i sarkastické politické konotace (byť zejména k bushovské éře, což je poněkud s křížkem po funuse).


Pevně věřím, že Shane Black velkofilm nerežíroval naposledy (což se vzhledem k dosavadním tržbám nestane), protože uspěl podobně, jako před pár lety v Thorovi uspěl Kenneth Branagh, který superhrdinskou šablonu rovněž neváhal naplnit vlastní poetikou – byť oba možná uspěli trochu méně než Joss Whedon, který jednotlivé složky sladil s větší citlivostí.

Asi nemá smysl vás nabádat k cestě do kina, protože pokud nejste zapšklí apokalyptici filmové „nekultury“, pravděpodobně jste to měli sami naplánováno – a tak vás budu nabádat alespoň k tomu, abyste si přečetli vynikající ironmanovský komiks Extremis, který se stal v mnoha ohledech pro Iron Mana 3 vítanou inspirací, a zároveň se od něj v lecčem odlišuje.

PS: Neodcházejte před koncem závěrečných titulků!