neděle 25. května 2014

X-Men: Budoucí minulost, nebo minulá budoucnost?

Bryan Singer se naplno vrací k X-Men, tedy k filmové sérii, která z něho po vynikajících snímcích Obvyklí podezřelí a Nadaný žák udělala režisérskou hvězdu, a zároveň z komiksových filmů v očích kritiky i veřejnosti příslib seriózní podívané s velkou budoucností. Singer v prvním filmu neváhal věnovat tři čtvrtiny projekce pečlivé expozici členitého a značně zalidněného fikčního světa, což mu posléze umožnilo v druhém filmu pokročit o úroveň výš a udělat z komiksového fikčního světa alegorický obraz.


Co se v prvním filmu o mutantech s nadpřirozenými schopnostmi jevilo jako nadinterpretace, čemuž se po mentálně nesmělých filmech jako Spawn, Tank Girl nebo Batman a Robin nemohl nikdo divit, se v druhém filmu stalo okázalým významem: mutanti reprezentují v Singerově pojetí pro svůj fikční svět v jistých ohledech stejnou menšinu jako příslušníci homosexuální menšiny pro svět skutečný. X-Men byli skvělý film, X-Men 2 dokonce vynikající… ovšem pak Singer od série odešel a svět se změnil.

Ne, nehodlám se pouštět na tenký led jakýchkoli spekulací o ne/proměně obrazu homosexuality ve skutečném světě. Podstatnější je, že se radikálně změnila funkce komiksového filmu, který v Singerově pojetí byl sice uhrančivý, ale na druhou stranu operoval přesně v duchu poněkud starosvětských estetických modelů: skutečné umění musí nést poselství o světě, nehodnotná produkce namísto takového poznání nabízí jen do sebe zahleděnou zábavu, a proto ji nelze považovat za skutečné umění.

Singerův krok v této perspektivě jednoznačně napomohl apriorně zavrhovanému komiksovému filmu dosáhnout statusu potenciálně seriózního díla – v řadě ohledů jednoduše zkombinoval motiv superhrdinské „týmovky“ s doznívajícím fenoménem kanonizovaného modelu nezávislého filmu (rodinné drama, vyděděnost, hledání místa na světě, sexuální identita, pokrytectví maloměstské idyly) a s postupy akčního filmu (tendence k opájení se pečlivě vystavěnými akčními sekvencemi zastavujícími děj).


Oba Singerovy filmy o mutantech s nadpřirozenými schopnostmi, kteří bojují na jedné straně proti jiným mutantům s nadpřirozenými schopnostmi a na druhé straně proti lidskému strachu z neznámého, byly v řadě ohledů přelomové, ovšem motivický, vypravěčský či stylistický dopad na komiksový boom byl minimální. Filmy jako Spider-Man či Hulk experimentovaly s postupy tradičnějšími (Spidey) či naopak mnohem nespoutanějšími (Hulk) – a mezitím přicházely pekelnosti jako Daredevil či Punisher.

Ba co víc, pozdější komiksový boom mnohem významněji čerpal z nolanovského civilistně-kriminálního Batmana a „nezávisláckými motivy“ nerozředěné varianty superhrdinského komiksu v případě Marvelu, což je nejlépe vidět na totální nezakotvenosti Singerova Supermana a na bezradnosti x-menovské série ve snímcích Poslední vzdor, Wolverine (X-Men Origins) a – ehm – Wolverine, když ji Singer opustil. A teď se po úspěchu X-Men: První třídy (již produkoval) definitivně vrací… jenže…

X-Men: První třída před lety navrátila víru v koncept, ovšem oproštěný od alegoričnosti singerovského přístupu a založený na relativně riskantním složení jednoho filmu ze čtyř jen volně propojených příběhů: příběhu dvou individualit (Xavier a Erik), příběhu týmu, příběhu střetu týmu s padouchem a příběhu střetu týmu s týmem na jedné straně a s lidstvem na straně druhé. Mnohem blíž než k prvním dvěma X-Men měl film k raným bondovkám a k marvelovské sebeironické perspektivě (zejména ke Kapitánovi Americe - můj text o něm najdete zde).

Jenže ouha, původní singerovské pojetí pracovalo s postavami většími než život, jež reprezentují obecnější přístupy ke světu (Profesor X telepaticky ovládající lidské myšlenky a Magneto ovládající kov, zatímco bojuje za progresi mutantů na úkor „normálních lidí“), a s naprostým minimem sebeironie, zatímco pojetí „vaughnovské“ (byť se Singerem v pozadí) staví na chybujících individualitách podléhajícím slabostem a opojení vlastními schopnostmi, kdy reálný svět jen poskytuje vhodné mantinely.


Právě nyní se mohu ve výkladu konečně posunout k nejnovějším X-Men: budoucí minulost, v nichž se ke kormidlu skutečně po jedenácti letech v plné míře vrátil Bryan Singer a jejichž název je tak trochu nomen omen. Jako by vskutku přišli z alternativní vývojové linie komiksového filmu (reprezentované singerovským pojetím, které jako by se nepřerušeně rozvíjelo), jež se však poněkud bije se skutečnou linií vývoje komiksového filmu (První třída… ale i Temní rytíři a oficiální marvelovské univerzum).

Fakt, že se toto vnitřně nutně paradoxní spojení nerozpadlo Singerovi pod rukama, je dané na (a) bravurou přítomných herců (tím mám na mysli McAvoye a Fassbendera, nikoli žel palčivě senilnějící pány Stewarta a McKellena), (b) podmanivostí akčních scén, byť tyto příliš nekomunikují s okolními sekvencemi a mají podobu spíš do sebe uzavřených, jakkoli filmařsky vypiplaných bloků (např. úvodní scéna či často citovaná scéna s Quicksilverem), (c) atraktivitou retro-hříček v duchu Návratu do budoucnosti.

Budoucí minulost neztratila nic ze Singerovy poctivé snahy skrze mutanty vypovídat o skutečném světě, ovšem s velkou měrou nadsázky je to trochu jako tuzemské porevoluční návraty reprezentantů nové vlny, kteří chtěli po roce 1990 navazovat na modernistickou estetiku šedesátých let a nevšimli si, že kinematografie se mezitím značně posunula. A nemění na tom nic skutečnost, že se pokouší propojit „svou“ budoucnost s „vaughnovskou“ minulostí, protože právě v tom selhává.

Svět je nyní ovládán stroji zvanými sentinely, jejichž síle a přizpůsobivosti nemůže čelit žádný mutant a zůstávají jen zbytky nejvytrvalejších. Mezi nimi jsou Xavier, Magneto, dívka schopná přenášet mysl někoho nyní do jeho vlastní mysli v minulosti – a nakonec víceméně nezranitelný mutant Wolverine, který jediný takový myšlenkový transport může přežít. Musí se v roce 1973 spojit s Xavierem i Magnetem, aby někomu jinému zabránili udělat to, kvůli čemuž sentinely dosáhly své síly – a tak změnit budoucnost.

Navzdory wolverinovské nadčasovosti (ta postava je navzdory své chlapáckosti záměrně natolik plochá, že může existovat napříč časem kdykoli – a skvěle slouží jako průvodce dějem, u Singera po prvním dílu už podruhé) je ovšem toto spojení velmi problematické. Fatální singerovská budoucnost, v níž jeden každý charakter je individuality zbavený reprezentant obecnějších hodnot, je v palčivém střetu s vaughnovskou minulostí, v níž jeden každý charakter je především individualita.


U Xaviera ještě snad lze vyjít z předpokladu, že je bezmocná feťácká troska – a tak do stavu „větší než život“ prostě dospěje (byť je dost v rozporu s jeho dosavadními vlastnostmi, že se takovou troskou stal), ovšem u Magneta se ty polohy střídají ode zdi ke zdi – a prostě to není jedna a tatáž postava, nýbrž dvě zcela rozdílné postavy, což není evidentní (a) proto, že Fassbender je skvělý v obou z nich, (b) proto, že film prostě v určitý moment potřebuje padoucha a divák dostane, co v daný moment vyžaduje.

A přitom je Singerův koncept naprosto zřejmý a podobně jako u prvních dvou filmů velmi chytrý. V druhém díle byl padouchem otec mocného mutanta, což bylo v jistých ohledech pochopitelné (a tady se to naopak dost zabíjí). V tomto případě je pak padouchem ironicky lilipután, který vášnivě bojuje proti mutantům coby nadlidem, ale ještě zarputileji sám sebe prezentuje jako nejpovolanějšího z lidí, i když by mohl být snadno ironicky vnímán jako postižený, evolučně automaticky diskvalifikovaný jedinec.

Tento skvělý nápad má ovšem jednu zásadní nevýhodu: daná postava se nijak nemění a zůstává ve vyprávění přítomna prostě jen jako opakující se nerozvíjený motiv, který sice chod dění rozběhl – ale stalo se tak před samotným začátkem vyprávění, po něm už je spíše pasivní figurou, ba objektem dění. Všechno k němu v první půli filmu směřuje (motivuje se sestavování týmu, jakkoli tento tým i jeho plán jsou absurdní) a v druhé půli filmu se od něj odvíjí – ale on sám na tom má jen malý podíl.

Totéž lze říci i o Hankovi (ač údajně supergeniální, je tady jen trouba, Xavierův poskok), Magnetovi (mění dvě radikální polohy, ale tyto se nerozvíjejí) i Wolverinovi (vyřídí původní vzkaz, ale pak už se jen veze – s výjimkou deus ex machina momentu, který ale zase vůbec neodpovídá jeho ranařskému naturelu) – a to nemluvím o scénách z budoucnosti, které všechny vypadají jako posledních deset minut Matrixu na lodi Nabukadnesar… vlastně včetně vyznání lásky.

Jakkoli se Singer snaží a na poli scén bezesporu filmařsky i vypravěčsky uspívá, postavy mutantů z První třídy jednoduše nejsou stejnými postavami jako mutanti z obou jeho X-Men, a zároveň má statická struktura Budoucí minulosti točící se kolem dvou velkých deadlinů (v minulosti, plus jednoho v budoucnosti) daleko do dynamické struktury pečlivě dějově rozvíjených motivů v X-Men 2 – a to navzdory vší akcentované osudovosti zápletky, významovým ambicím dialogů a bombastičnosti jednotlivých scén.


Tato osudovost (reprezentovaná situací nepředstavitelnou v reálném světě, na rozdíl třeba od druhého Kapitána Ameriky v paralele k nedávné kauze NSA), významotvornost (pracuje s neskrývaným patosem hlubokomyslných promluv, což je ve značném rozporu s věcností nolanovských Batmanů) i do-sebe-zahleděnost a vykořeněnost jednotlivých scén (kdy komiksový film jako by se vracel do doby, kdy byl nucen se definovat vůči většinové produkci) pak představují zároveň poslední problematické body.

Těžko lze o jednom každém z těch tří prvků říci, že by byly špatně – vždyť právě kvůli nim původní X-Men i X-Men 2 působí dodnes tak nezaměnitelně. Zároveň ale jeden každý z těch tří prvků jako by se v Budoucí minulosti zjevoval mimo čas, mimo kontext současného blockbusteru a mimo vývojovou linii komiksového filmu od doby, kdy Singer opustil X-Men kvůli Supermanovi. Opět ozvláštňují, ale vyvolávají spíš dojem nostalgie než pocit estetické progresivity, což není nutně pozitivní dojem.

Rozhodujícím barometrem asi bude scéna z úplného závěru filmu – kde se buď spíše dojmete (a pak budete z filmu pravděpodobně nadšeni), nebo spíše naštvete nad sentimentální stupiditou (pročež zvítězí spíš negativní hodnocení estetického zážitku). Fakt, že spadám do druhé kategorie a za mnohem lepší filmy považuji méně samolibou První třídu či nedávného Kapitána Ameriku: návrat prvního Avengera, tak nemusí znamenat, že na tom nebudete úplně opačně.

---

ROZCESTNÍK K DALŠÍM TEXTŮM:

Moji recenzi filmu X-Men: První třída najdete tady (Aktuálně), shrnující článek o prvních třech filmech X-Men a prvním Wolverinovi (při příležitosti vydání blu-ray) si pak můžete přečíst zde (Aktuálně).

Určitá vykořeněnost je charakteristická i pro Singerův snímek Superman se vrací, který byl v lecčem konceptuálnější než X-Men, ale taky mu to zlomilo vaz. O filmu jsem psal v rozsáhlejší blog-studii: Nostalgické vzpomínky na vzpomínky: back to the 80s, ve které jej zařazuji do širšího fenoménu zpřítomňování minulosti v současných blockbusterech.

Moje analytické textu věnující se komiksovým filmům spadajícím pod Marvel Cinematic Universe najdete pod záložkou Marvel tady.