sobota 3. května 2014

Památkáři aneb akademická rota za úplňku

Věřím, že většinu z vás nijak nepopudím tvrzením, že George Clooney patří mezi významné autorské figury v současném hollywoodském filmu. Je všestranný herec (od žánrových figur až po psychologicky nevypočitatelné a morálně nezařaditelné postavy), odvážný producent (financoval nejeden umělecky progresivní projekt jako Svěrací kazajka, Syriana, Temný obraz nebo Američan, ne ve všech si přitom zahrál), scenárista (napsal si tři vlastní filmy, na Gravitaci se spolupodílel) a zejména mimořádně talentovaný režisér. Právě uvádění Památkáři jsou přitom už jeho pátým celovečerním dílem. Předtím natočil špionážní hříčku Milujte svého zabijáka, brilantní dokudrama Dobrou noc a hodně štěstí, významově vrstevnaté Tvrdé palice a politickou alegorii Den zrady. A kdo všechny ty filmy viděl, pravděpodobně si povšimnul šíře využitých stylistických postupů, žánrových vzorců, vyprávěcích strategií i variovaných uměleckých tradic – jinak řečeno, Clooney s každým dílem testuje další filmařské možnosti. Není proto překvapivé, že i Památkáři se nastaveným očekáváním poněkud vymykají.



Film je o skupince zestárlých outsiderů cestujících v poslední fázi druhé světové války zpustošenou Evropou, kdy jejich cíle jsou vůči dominantním spojeneckým zájmům přinejmenším souběžné: zachraňují nacisty uloupená umělecká díla. Předně je třeba upozornit, že film se nijak nepodobá a především v žádném ohledu nechce podobat Hanebným panchartům – a naprosto nechápu, odkud se tato intelektuálně nesmělá výtka bere. Ano, možná to „na Pancharty nemá“, protože to na ně „chce mít“ asi stejně jako na Terminátora, Bena Hura nebo Krtka a autíčko. Jestli se něčemu Památkáři vzdáleně podobají, jsou to evropské komedie typu Sedmé roty, ale než bych je k něčemu přirovnával stejně mimózně, jako to dělají kritici a fanoušci, jejichž znalost dějin kinematografie začíná v lepším případě s Hvězdnými válkami, v horším případě s Matrixem, v nejhorším případě s Pánem Prstenů, raději se zaměřím na to, „jací Památkáři jsou“, než „jako co Památkáři jsou“. A počítám, že s hodnocením „fakt dobří“ si nevystačím.

Památkáři jsou především překvapivě nehollywoodští, protože (a) pracují s relativně střídmě psychologicky načrtnutými členy hrdinského kolektivu, (b) využívají střípkovitého epizodického vyprávění svazovaného jen pátracím rámcem a volnými nezakotvenými motivy dodávajícími příběhu na dojmu soudržnosti (gentský oltář, napravení alkoholika, ukradená bruggská Madonna, uprchlý pařížský nacista, kravata), (c) nemají jednoznačný cíl, posilují dojem vykořeněnosti hrdinů z válečného dění, využívají nudy všednodennosti. Zatímco válka a posuny spojeneckých vojáků představují onen velký příběh s velkým cílem, Památkáři zcela záměrně nabízejí pomalejší, nevelkolepou a pro zdánlivě nepodstatné cíle se obětující odyseu několika chlapíků s vyšším věkovým průměrem. Hned několikrát film nabízí otázku, zda má cenu riskovat život pro něco tak „malého“ a „bezvýznamného“ jako umělecké dílo – znáte to, ve válce mlčí múzy. Jistě, jen ono dobrodružství bude vedle velké a důležité historie podobně „malé“ a „bezvýznamné“: rozhodně ale stojí za odvyprávění.

Clooney využívá kolektivního hrdinu, kterého vysílá nejen do různých koutů Evropy, ale zároveň do různých žánrových tradic, různých temp vyprávění a různých poměrů mezi tragikou a komikou či vážným a nevážným, kdy mezi jedním a druhým jsou vyprávěcí situace nezřídka během několika sekund schopny přepnout. Některé postavy se ocitají ve špionážně-milostném příběhu (s moc pěkným motivem obrazu navrátivšího se do bytu, jehož obyvatelé se na rozdíl od něj zřejmě nevrátí už nikdy), jiné v dramatu o nalezení vlastní důstojnosti skrze na první pohled pošetilou obranu chrámové sochy (s moc pěkným motivem dvojího vyprávění skrze čtení dopisu), další na cestě se smutným koncem (s moc pěkným motivem přechodu od kýčovité scény s koněm k válečné řeži) a další v absurdní komedii o dvou sucharech působících na válečné cestě dokonale nepatřičně (s moc pěknými motivy vánočního přání a dvou různých setkání s nepřítelem).

V závěrečném aktu svého filmu pak Clooney všechny hrdiny opětovně shromáždí, ale nespojitou výstavbu děje neopustí. Důmyslně přepíná mezi různými prostory, mezi různými časy a mezi různými mody vyprávění (např. bolestivý moment požáru, vstupy oficiálního zpravodajství, křížový střih v závěru). Z hlediska velkých dějin „bezvýznamná“ dobrodružství „bezvýznamných“ hrdinů pro „bezvýznamná“ umělecká díla je očividně strukturovaná současně coby alternativa vyprávěcích způsobů i filmařských tradic, které se k vyprávění oněch velkých příběhů velkých hrdinů s velkými cíli využívají. V důsledku je jako taková potom pochopitelně motivicky rozvolněnější, tematicky různorodější a vypravěčsky neuspokojivější. Ale to všechno koneckonců reflektují samy postavy s vlastními hrdinstvími, pro něž válka končí příznačně později než pro všechny ostatní… Končí pro ně totiž až během roztomilé pocty filmařským klišé během záměrně sebeironické až parodické scény záchrany na poslední chvíli, kdy prchají před ruskou armádou.

Jako umělecký celek je Clooneyho poslední film bezesporu méně vycizelovaný než jeho předchozí režijní díla: střídání mezi dobrodružstvími party ne-hrdinů a mezi výpovědí o kulturně-definiční roli umění je občas trochu násilné, podobně jako je snad až příliš očividná strukturně scelující funkce dopisů, sochy a gentského oltáře. Podobně jako u snímku Dobrou noc a hodně štěstí mě ale neustále napadalo, že jsem podobný film fakt dlouho neviděl a že jsem podobný film fakt rád zase jednou viděl. Za Clooneyho projekty je zkrátka a dobře vidět filmařská hravost, sympatická nevážnost ve vztahu ke svému uměleckému egu, obdivuhodná upřímnost ve vztahu k zpracovávanému tématu a důvěra poskytovaná hereckým kolegům. Můžete sice občas brblat, že některým členům týmu Památkářů ty umělce a akademiky tak úplně nevěříte (což může být ale způsobeno i tím, že se jinak mezi nikým jiným než mezi umělci a akademiky nepohybujete), ale stejně je paráda strávit hodinu a tři čtvrtě s Clooneyem, Murrayem, Balabanem, Goodmanem, Damonem a jako vždy okouzlující Blanchettovou.