pátek 10. srpna 2012

Cut, cut, bang, bang... 007: filmový styl bondovek I


K napsání tohoto textu mě přimělo několik okolností. Za prvé to bylo překvapivé zjištění, že jsem nedokázal najít jedinou odbornou publikaci, která by se komplexně zabývala filmovým stylem ve filmech o Jamesi Bondovi. Za druhé mě analyticky „rozvibrovalo“ nedávné opětovné zhlédnutí dosud poslední bondovky Quantum of Solace. Ta totiž nevídaným způsobem experimentuje s řadou různých stylistických i narativních postupů – což se děje mimo jiné tím, že narativní postupy jsou těm stylistickým nezřídka podřizovány, slouží spíše jako impuls k funkcím (nejen) střihu zdaleka nespojovaným se současnými hollywoodskými normami. Ačkoli se však od Quantum of Solace odrazím, důkladné analýze tohoto filmu se hodlám věnovat až v některé z dalších statí – a to proto, že tezí tohoto článku je zakořeněnost „stylistické nepokory vůči normám“ v samotných základech bondovské série. Quantum of Solace se pak už nemůže jevit především jako solitérní úkaz a reprezentant formálních neduhů současného akčního filmu, nýbrž jako logický pokračovatel jistého typu buřičství v rovině střihu, které můžeme pozorovat ve všech bondovkách šedesátých let, jejichž spojující prvek můžeme vidět třeba v tvůrčí osobnosti Petera Hunta.

O anarchistické povaze střihu v Quantum of Solace se toho napsalo hodně, ale pokud je mi známo, na rozdíl třeba od Jasona Bourna se většinou kritici či analytici ani nepokoušeli odhalit funkce střihu, a soustředili se místo toho pouze povrchově na jeho konfuznost. Přední americký odborník na filmový styl David Bordwell se v souvislosti s poslední bondovkou omezil na konstatování, že roztřesená ruční kamera byla v tomto případě sice nahrazena „stabilnějším rámováním a plynulejšími jízdami, ale hyperkinetický what-did-I-just-see střih je stále přítomen. Opět, domnívám se [Bordwell], že filmaři se obávají nepravděpodobnosti akčních scén, a tak je tlumí chaotickým zacházením.“[1] Obávám se však, že s Bordwellovým vysvětlením nemohu příliš souhlasit a že extrémně rychlý střih v Quantum of Solace je (a) svého druhu polemika s konvencemi klasického střihu, (b) tato je řízena jasným systémem rozpoznatelných funkcí a racionálních tvůrčích rozhodnutí (různé typy montáží v ejzenštejnovském smyslu, zřejmá časoprostorová diskontinuita v návaznosti akce, excesivní způsoby rámování jako interpunkce dialogových scén).

I.                   Quantum of Thunderball

V tomto článku se ale budu (nejen) v souvislosti s Quantum of Solace soustřeďovat především na rychlost střihu – a s ní související průměrnou délku záběru. Průměrnou délku záběru vypočítáte snadno. Za prvé si změříte počet vteřin trvání projekce při standardní rychlosti promítání, čímž se sice nemusíte trápit u videokazety, DVD nebo blu-ray, u nichž ale zase nastává problém s počítáním okének u extrémně rychle stříhaných filmů (viz článek Davida Bordwella). Posléze spočítáte počet střihů či jiných vztahů mezi záběry (prolínačky, stíračky, zatmívačky, roztmívačky), přičemž ani do jednoho z výsledků (sekundy, střihy) nezapočítáváte úvodní a závěrečné titulky, zatímco titulky během filmu se počítají jako záběr. Nakonec vydělíte počet vteřin počtem střihů (záběrů), a získáte průměrnou délku záběru (dále PDZ). PDZ je výborný analytický nástroj, i když je třeba dávat pozor na dvě úskalí. Za prvé je PDZ číslo matoucí, protože třeba jen jeden velmi dlouhý záběr může značně zkreslit jeho vypovídající hodnotu (přesnější je medián, ale toho nelze pomocí ručního mechanického počítadla dosáhnout). Za druhé je jako každý statistický výsledek PDZ užitečná až ve vztahu k dalším výsledkům – kdy si můžete klást otázky, jak rychlý je rychlý střih a jak pomalý je střih pomalý, zejména pak ve vztahu k dobovým, lokálním, tvůrčím, žánrovým či jiným standardům. Současně je třeba se ptát po vysvětlení toho, proč tomu tak je – jaké tvůrčí, ekonomické, produkční, technické či třeba společenské podmínky vedly k tomu, že je střih v určité době, na určitém místě, u určitého tvůrce, v daném žánru či v konkrétním filmu právě tak rychlý, jak rychlý je.

David Bordwell ve studii Zesílená kontinuita píše, že „mezi lety 1930-1960 obsahovala většina celovečerních filmů bez ohledu na délku mezi 300-700 záběry, takže PDZ se pohybovala okolo osmi až jedenácti sekund. […] V polovině a na konci šedesátých let řada amerických a britských filmařů experimentovala s rychlejším tempem střihu. Mnoho studii uváděných filmů z tohoto období se vyznačuje PDZ mezi šesti až osmi sekundami […]. V sedmdesátých letech […] většina filmů vykazovala průměrnou délku záběru mezi pěti až osmi sekundami […]. V osmdesátých letech tempo dále nabývalo na rychlosti, ale paleta možností, které se filmaři nabízely, se dramaticky zmenšila. […] Většina běžných filmů vykazovala PDZ mezi pěti až sedmi sekundami a mnoho filmů […] dosáhlo průměru čtyř až pěti sekund. […] V letech 1999 a 2000 se pravděpodobná PDZ typického filmu v jakémkoli žánru pohybovala v rozmezí od tří do šesti sekund.“[2] Pokud bych měl Bordwellovu statistiku doplnit o léta 2001-2010 a spočítal to na Barrym Saltem změřeném vzorku PDZ 1882 filmů z celého světa (nikoli tedy jen angloamerické produkce, díky čemuž je číslo o něco vyšší), vyšel by výsledný medián 4,3 sekundy – což naznačuje, že výraznější zrychlení už nenastalo, byť na základě vlastních výsledků měření PDZ hollywoodských filmů z posledních let bych posunul spodní hranici bordwellovského rozmezí na 2,7 sekundy. Je ale zajímavé, že někteří tvůrci jako třeba Steven Spielberg s kmenovým střihačem Michaelem Kahnem udržují ve svých filmech PDZ relativně vysoko nad průměrem. Spielberg s Kahnem od roku 1993 s výjimkou posledního Indiana Jonese neklesli pod PDZ 6 sekund – a i ten Indiana Jones a království křišťálové lebky byl na současné normy v akčních filmech relativně pomalý (4,8 sekundy).

Když se vrátím ke snímku Quantum of Solace, tak jeho PDZ je sice i na současné standardy velmi nízká (1,8 sekundy, medián 1,4 sekundy), ale (a) kupodivu nejde o nejrychlejší film roku 2008 (Kurýr 3 má 1,68 sekundy), (b) ve vztahu k obecným normám současného hollywoodského filmu nejde o tak radikální odchylku, jakou byly ve vztahu k normám rychlosti střihu šedesátých let tehdejší bondovky. Podívejme se třeba na rvačku Bonda se zabijákem v hotelovém pokoji, která se jeví být mimořádně rychlá – ale má podle mého měření PDZ 1,5 sekundy (medián 1,3 sekundy). Překvapivější však je, že když ji srovnáme s rvačkou Bonda s plukovníkem Bouvarem v Thunderballu (1965), tak tato je ještě rychlejší – její PDZ je 1,4 sekundy (medián 1,0 sekundy)! A to jsme v období, kdy se rychlost střihu většiny filmů pohybovala mezi 6-8 sekundami,[3] takže rvačka v Thunderballu představuje v tomto období mnohem výraznější odchylku od norem než rvačka v Quantum of Solace.[4]

Thunderball - rvačka s Bouvarem (PDZ 1,4 sekundy, medián 1 sekunda)
Quantum of Solace - rvačka se zabijákem (PDZ 1,5 sekundy, medián 1,3 sekundy)
Když se však zahledíme na grafy, rozpoznáme jasný rozdíl v délce scény a délce záběrů (byť se obě křivky v expozici scény podobají - ). Za prvé je scéna rvačka v Thunderballu takřka dvakrát delší, za druhé výrazněji pracuje se střídavým rytmem kadence kratších a delších záběrů. Z grafu už nevidíme, že scéna je – za třetí – kompozičně „sevřená“ pomocí opakování stylistických motivů. Opakuje se třeba rozbíjení předmětů o protivníka – jednou hodí skříň na Bouvara Bond, podruhé skříňové hodiny Bouvar na Bonda (obr. 1 a 2). Jednou je u dveří bit Bouvar, podruhé Bond, a to v takřka identické kompozici (obr. 3 a 4). Za čtvrté se již tak rychle stříhaná akce ještě více dynamizuje pomocí opakovaného využívání zrychleného pohybu.

Obr. 1 - Bond hází skříň na Bouvara
Obr. 2 - Bouvar hází hodiny na Bonda
Obr. 3 - Bond bije u dveří Bouvara
Obr. 4 - Bouvar bije u dveří Bonda
Délka záběrů u rvačky v Quantum of Solace je naopak vyrovnanější (jsou srovnatelně dlouhé), a namísto zrychlení pohybu se akce dynamizuje náhlým zapojováním ostrých podhledů a nadhledů (obr. 4 a 5).
Obr. 5 - podhled
Obr. 6 - nadhled
Ačkoli jsou obě scény natočeny pomocí většího rámování (celky, polocelky, polodetaily), tak Thunderball upřednostňuje celky a Quantum of Solace polocelky a polodetaily. Obě scény nicméně podobně destruktivně pracují s mizanscénou – postavy rozbíjejí svými těly objekty mizanscény, odhazují se přes nábytek a jiné překážky (obr. 7 a 8).
Obr. 7 - Thunderball
Obr. 8 - Quantum of Solace
Společné mají i protahované finále, kdy oba Bondové své protivníky v kontrastu s rychlostí a fyzičností předchozí akce pomalu vkleče dorážejí (snímaní z podhledu).
Obr. 9 - Thunderball
Obr. 10 - Quantum of  Solace
Dílčí analýza obou sekvencí samozřejmě ani u jednoho z filmů nevypovídá takřka nic ani o jejich celkových stylistických systémech, ani o proměňujících se funkcích střihu ve vývoji filmové formy každého z nich. Lze z ní však vyvozovat nikoli pouze vztah Quantum of Solace k normám současného hollywoodského filmu (vůči nimž je výrazně rychlejší), ale především historickou návaznost estetických norem tohoto filmu na estetickou tradici bondovek jako takových. A ačkoli se doposud většina textů o Jamesi Bondovi zaměřovala především na narativní vzorce a ne/opakování syžetového schématu, filmový styl bondovek zůstával doposud opomíjen. Ve zbytku tohoto textu (resp. jeho dalších pokračováních) se tedy budu soustřeďovat právě na jejich filmový styl.

Učiním tak ve třech fázích. Nejdříve se zaměřím na rychlost střihu. (A) podchytím její proměny v rámci série a pokusím se nabídnout pracovní vysvětlení některých z nich (Proč pravděpodobně v určitých obdobích klesala a jindy stoupala?). (B) srovnám proměny rychlosti střihu u bondovek s dominantně uplatňovanými vzorci rychlosti střihu v daném období (Jak moc byly bondovky rychle, konvenčně či pomalu stříhané ve srovnání s PDZ jiných filmů z týchž let? Čím by to mohlo být způsobeno?). Zatímco však čísla a jejich srovnání budou doufám přesná, jednotlivá vysvětlení nutně budou mít povahu pouhých hypotéz a budou založeny spíše na sekundárních materiálech (audiokomentářích, DVD bonusech, článcích, kulturalistických monografiích).

Posléze se chci přesunout k charakteristickým vzorcům stylu prvních šesti bondovek – k těm stabilním i proměnlivým  –  a tyto podchytit, popsat a vysvětlit jejich funkce. Snímky Dr. No, Srdečné pozdravy z Ruska, Goldfinger, Thunderball, Žiješ jenom dvakrát a V tajné službě Jejího Veličenstva totiž považuji ve vztahu k ostatním bondovkám za de facto normotvorný systém vztahů – a to v rovině stylu i v rovině vyprávění (jak jsem psal i tady). Vnímám první šestici jako svého druhu uzavřený soubor filmů, ke kterému se ty další především odkazují, než by jej plynule rozvíjely. Něco podobného naznačuje i Peter Hunt, který v rozhovoru říká, že po filmu V tajné službě Jejího Veličenstva se tým rozešel, šel dělat jiné věci a cyklus se zlomil (viz tady). Teze o povaze stylistických norem a odchylek se pak pokusím dokázat na pečlivé stylistické analýze jednoho z filmů.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI


[1] Bordwell, David (2010): Glanc at blows. Observations on film art, 23. 7. On-line zde.
[2] Bordwell, David (2003): Zesílená kontinuita. Iluminace, č. 1, s. 6-8.
[3] Z osmdesáti filmů z roku 1965 změřených Barrym Saltem jich jen osm kleslo pod PDZ 5 sekund a z nich pouze dva byly americké. Thunderball má PDZ 3,8 sekundy.
[4] Ze 172 Saltem změřených filmů v roce 2008 najdeme nižší PDZ než 5 sekund u 111 titulů.