neděle 5. ledna 2014

47 roninů: japonské tradice v hollywoodské perspektivě

Snímek 47 roninů je snadné odsoudit jako a priori nedůvěryhodnou „splácaninu“ japonské historické legendy, japonských fantastických motivů a hollywoodských vyprávěcích tradic. Ovšem právě neustálá oscilace filmu mezi těmito vzorci postupů podle mě utváří dynamiku ozvláštňování, jež jej sice (přeneseně řečeno) staví trochu mimo čas a prostor, ale zároveň ho činí jistou měrou nezaměnitelným a divácky lákavým.

A jestli má jít o exploataci tradiční japonské kultury pro západní publikum, pak se tak na úrovni doslovného významu neděje znatelně odlišným způsobem než třeba v Tygrovi a drakovi (kde se využívají mytické tradice s nádechem nadpřirozena) nebo Posledním samuraji (v němž reprezentant západní kultury proniká do specifické kultury východní… a pro změnu variuje Tanec s vlky, kde hrdina pronikal do indiánské kultury).



Jinými slovy, 47 roninů je ve vztahu k tradicím film citlivý (což se projevuje i v jeho konci), a zároveň ovlivněný klasickými hollywoodskými principy: (a) individualismem skrze psychologické definování postav, (b) příčinným řetězením vyprávěných událostí, (c) dvěma liniemi akce, z nichž jedna je pracovní a druhá milostná. Neumím si představit, jak by to asi dopadlo, kdyby se pokoušeli natočit film, jenž by bezezbytku šel ve stopách japonské de facto politicky založené legendy.

Za prvé proto, že už nejméně čtyři vynikající adaptace této látky existují a všechny musí být pro diváka nenavyklého na vzorce vývoje v japonské kinematografii dost pomalé. (Koneckonců i této nejnovější verzi se vyčítá, že je příliš statická a ukecaná… nechci vědět, co by titíž diváci řekli na Mizogučiho čtyřhodinovou verzi z roku 1941, jež je samozřejmě boží, ale současně z velké části snímaná v dlouhých statických záběrech.)

Za druhé si zkuste představit, že by se titíž filmaři pokusili natočit proces s Miladou Horákovou, životní příběh mistra Jana Husa nebo třeba legendu o Jánošíkovi. Cestou nejmenšího odporu by bylo inspirovat se původními nosnými body příběhu – a zapustit je do příběhu úplně jiného, jenž se jimi bude volně inspirovat a pokusí se přenést základní významovou úroveň, třebaže v odlišných souvislostech. A přesně to udělali tvůrci 47 roninů

Nevím, kolik kritiků snímku původní příběh zná nebo viděli některý ze čtyř zmíněných filmů (z roku1941 od Mizogučiho, z roku 1962 od Inagakiho, z roku 1978 od Fukasakua a z roku 1994 od Ičikawy); z nichž doporučuji zejména první a třetí. Zkorumpovaný představitel jednoho knížectví (Kira) urazí představitele jiného knížectví (Asano). Asano v návalu rozhořčení z křivdy Kiru napadne a je odsouzen k sepukku (obřadné samurajské sebevraždě), zatímco Kira unikne bez trestu.

Asanovi samurajové se tak stávají roniny, samuraji bez pána – a ač by měli svůj úděl potupně přijmout, případně se zabít, a tak jít za svým pánem, nespravedlnost soudu nutí Asanovy samuraje jednat v rozporu s rozhodnutím šógunátu. Všechno je přitom mnohem komplikovanější, protože za jejich rozhodnutími stojí kodex cti, společenské závazky i politické pozadí. Řada jejich kroků je tak pro západní publikum bez vysvětlení jen stěží čitelná.




Co se tedy na nejnovější adaptaci látky může zdát jako nepochopitelné (zapojení fantastických prvků) či kacířské (vytvoření důležité postavy z vyděděnce mimo samurajský systém; tato se však může odlišovat od modelů jednání ostatních, může nést tíhu rozdělení narativu na dvě linie akce a může se stát průvodcem po světě pro západního diváka), jeví se z vyšší perspektivy jako série racionálně vysvětlitelných tvůrčích kroků.

Ovšem co může „šlapat“ v konceptu, nefunguje vždy ve filmu samotném a vyprávění trpí svým očividným rozpolcením na dva hlavní hrdiny: na Oišiho (jenž je nosným motivem původního příběhu, ale v první části filmu stojí stranou coby sice nejvýznamnější ze samurajů, ale stále v pozadí mocenských her) a na Kaie (jenž je vůči Oišimu paralelní a reprezentuje zaprvé most mezi japonským a nejaponským divákem, zadruhé prostředek scelující odlišné poetiky).

V  první části filmu je tak Kai zdůrazňovaný, ovšem Oiši musí stát mimo centrum hlavního dění… což znamená, že následně je třeba mimo centrum dění odsunout naopak Kaie (vyslat jej do vyhnanství), čímž se veškerá pozornost zaměří na Oišiho, jehož je konečně možné psychologicky definovat a objasnit jeho pohnutky i narativní cíle.  Nakonec se obě linie efektivně propojí do příběhu s dvěma paralelními protagonisty, ovšem ta ruptura je ve vyprávění palčivě znát.

Ač se tedy tvůrci pokoušeli tradice spojit a narativní zkratky realizované skrze Kaie jsou obvykle funkční (např. není nutné vymezovat samuraje jednotlivě, stačí definovat některé z nich na základě jejich vztahu ke Kaiovi, jenž je naznačen třeba jen jednou událostí, gestem či větou), jako vyprávěcí celek film působí méně hladce než Tygr a drak (ten delegoval západní narativní funkce na tradiční figury) nebo Poslední samuraj (který realizoval konvenční příběhovou kostru).

Naopak veškeré fantastické prvky do vyprávění zapadají: obrovská zvířata západní diváci dobře znají přinejmenším z Miyazakiho Princezny Mononoke, scéna v tajemném chrámě v tajemném lese elegantně sceluje obě dosud spíše souběžné linie Kaie a Oišiho do jedné – a čarodějčiny intriky připomínají spíše postupy Shakespearových her než postupy japonské narativní tradice, díky čemuž srozumitelně kompozičně motivují události i kroky postav v příběhu.

Na snímku je žel vidět, že byl mnohokrát přepisován, přestříháván a přetáčen. V důsledku toho (a) ani jedna z rozvíjených linií akce nepůsobí sjednoceně, (b) rytmus filmu občas povážlivě kolísá. Divák by se jistě rád dověděl více o Oišim, více o Kaiovi i více o Kirovi, který jako záporák stojí ve stínu své čarodějnické pomocnice. A vyprávění naznačuje, že se divák více dovědět mohl, kdyby (zřejmě a nikoli bezdůvodně) vystrašení producenti svolili k vyšší metráži.


Není divu, že všechny dosavadní verze 47 roninů měly přes dvě hodiny (s výjimkou záměrně emocionálně distancovaného Ičikawova filmu dokonce hodně přes), protože pro funkční vyvrcholení je třeba poznat nejen postavy, ale fungování celého fikčního světa. A navzdory ozvláštňujícímu splývání japonské historické tradice, japonské fantastické tradice a americké narativní tradice by větší prostor výrazně napomohl i této nejnovější verzi (nebo spíš „verzi“).

Rytmicky by se možná více vyvážily dynamické akční sekvence s těmi klidnějšími (na pomalejší sekvence třeba není čas se naladit, protože často nečekaně končí, díky čemuž film působí paradoxně mnohem pomaleji), některé palčivě zkratkovité pasáže by snad nabyly na srozumitelnosti (pravděpodobně existuje víc scén z Kaiova mládí, velmi pravděpodobně existuje delší verze scény s plameny) a jednotlivé samuraje by jistě bylo lze lépe poznat.

A dokud/pokud se nedočkáme delší verze na DVD, musíme si holt vystačit s touto složeninou nejen několika tradic, ale zejména různých představ o výsledné podobě filmu. Třebaže však jde podobně jako u hlavního hrdiny o míšence vykořeněného z tradic, stejně jako on je snad i proto hnedle o něco sympatičtější – a navíc se může pochlubit vskutku výbornými herci… u Keanua Reevese se asi se leckým neshodnu, u Hirojukiho Sanady budeme zajedno asi skoro všichni.