pátek 31. ledna 2014

Špinavý trik: nomen omen

Špinavý trik se na první pohled jeví jako film, ve kterém je všechno potřebné k divácky oblíbenému bijáku. Je to retro ze sedmdesátých let, což je pravděpodobně nejoblíbenější éra k nostalgickému vzpomínání na životní styl. Není ještě tak daleko jako šovinistická kravaťácká padesátková éra zahalená cigaretovým kouřem či sexuálně odpoutaná korálková šedesátková éra zahalená marihuanovým kouřem. Zároveň sedmdesáté roky nejsou tak nepříjemně blízko jako osmdesátky, z nichž lze dojatě vzpomínat možná na specifickou popkulturu nebo na odtržený svět makléřů, ale po životním stylu a módě osmdesátých let zatím nikdo zvlášť neteskní.

Sedmdesáté roky jsou přesně mezi, lidé žili a chodili oblékaní podobně jako dnes, a zároveň se lze určitým módním úchylkám pobaveně usmívat – ovšem jen do té chvíle, než se rozhlédnete kolem sebe v nějaké té „alternativnější“ kavárně pro každého. Vzpomínat na sedmdesáté roky se zdůrazněním těch zábavnějších rysů je tak určitě dobré pro lákavost snímku. Retrofilm zároveň umožňuje vyřádit se na kostýmech, maskách, kulisách a produkci všeobecně, což zajišťuje možnost uhranout jak jistý segment diváků, tak – a to především – všemožné poroty. Kdyby totiž nešťastnou náhodou (ach) nevyšly „důležité“ kategorie, nažene se prestiž na těch techničtějších

Vyprávění se tváří jako důmyslné (začíná uprostřed příběhu, má více vypravěčů) a významově vrstevnaté (chytrý příběh o chytrých lidech, politicko-společenská satira, trocha sociálního dramatu, trocha osudové zamilovanosti), ale zase ne přehnaně moc, aby to pochopila i vaše babička (tetička/vzdálená tetička/sousedka/známá) v první fázi Alzheimerovy choroby. Pro jistotu postavy všechno podstatné zopakují (v rozhovorech mezi sebou, v komentáři mimo obraz), styl zdůrazní každý dějově nosný detail (např. lak v autě), na konci se ve zvuku i v obraze zrekapitulují nejdůležitější zvraty… a především, kdyby se vám něco nezdálo, je to PODLE SKUTEČNÝCH UDÁLOSTÍ.

Herci příslovečně koncertují – jako by koncert nutně znamenal něco dobrého, to jste nikdy neslyšeli špatný koncert? – v jasně rozlišitelných rolích jistým způsobem obskurních jedinců. Christian Bale je standardně vynikající i jako poprvé bezhlavě zamilovaný plešatící obtloustlý podvodník. Bradley Cooper je standardně… Bradley Cooper, ovšem s natáčkami ve vlasech, choleričtějšími výlevy a výraznějším máváním rukama, takže zřejmě víc hraje a je jinak Bradley Cooper než je normálně. To ale posoudí asi spíš ženy. Robert De Niro hraje mafiána, zase… stejně… ale mluví u toho arabsky, a tak je to tak trochu vtipný mafián, zase…

Jennifer Lawrencová tentokrát nepředstavuje silnou ženskou figuru, nýbrž „blbou blondýnu“, které opravdu věříte, že je „blbá blondýna“. Třeba proto, že dává navzdory důraznému varování do mikrovlnky kov a neopomene v samomluvě zdůraznit, že tak činí navzdory varování – až mikrovlnka vybouchne. Účelem této epizodky je přitom nakonec pouze a jenom to, aby dokázala, že zmíněná postava je opravdu „blbá blondýna“. Amy Adamsová hraje sexy postavu (což film dokazuje tím, že je snímaná ve vyzývavých pózách), jež má být zároveň fikaná a chytrá (což film dokazuje zejména tím, že o ní jiné postavy říkají, jak je fikaná a chytrá).

Herci jsou tudíž hodně vidět a především hodně slyšet, neb ve filmu se neustále mluví. Jestliže herci zrovna nemluví, významně se někam dívají (na sebe, před sebe, někam), kamera je sleduje, krouží kolem nich, najíždí na ně, odjíždí od nich (není možné nechat kameramana bez ceny) a do toho hraje dostatečně známý dobový hit. Pokud má píseň zároveň něco sdělovat či akcentovat, platí požadavek „aby význam pochopila i osoba v první fázi Alzheimerovy choroby“: blondýna omylem svou neopatrností ohrozí svého manžela na životě, načež jsou záběry na manžela v ohrožení života prostříhávány s jejím falešným zpěvem bondovské vypalovačky „Live and Let Die“.

A nakonec nezbytné doplňky. Ve filmu nechybí (a) záběr na odhalená ňadra (odvaha!); (b) vizuálně i zvukově experimentální scéna na diskotéce, tj. hodně bliká světlo, pracuje se s modrými filtry a obrazový prostor je plný kontrastních ploch (umění!); (c) zpomalené záběry s potlačeným zvukem (alternativa!); (d) průběžně rozvíjený gag s neustále nedopovídanou historkou (koncept!); (e) humorný flashback na násilný výjev (nekorektní vtip!); (f) jeden přechod od napínavé scény ke vtipné pointě (chytrý scénář!); (g) jedno opulentní šokující odhalení (překvapení!). To by bylo, aby něco z toho nezabralo jako podpůrný důkaz výjimečnosti díla nad rámec standardní produkce.

A o čem celý Špinavý trik nakonec je? Je čímsi mezi bratry Coenovými (postavy podvádějí jiné postavy, ale není to tak pošahané), komerčnějším Soderberghem (jedná se o jeden velký pečlivě připravený podraz, ale není to tak podvratné) a mafiánsko-životopisným Scorsesem (zpřehledňuje se fungování světa optikou několika upovídaných komentářů, pomocí přeházenou chronologií a s trochou černého humoru, ale není to tak důmyslné). Zkrátka charismatický podvodník, ambiciózní agent FBI, podváděný starosta, falešný šejk, nevyzpytatelná ženská, jeden podvodnický trik a spousta pomrkávání na schopnější umělecké kolegy.

Všechno ve Špinavém triku je tak v důsledku odměřené jak podle filmařského manuálu na oscarový film, jednotlivostem se nedá moc vytknout a sázka na jistoty mu koneckonců vyšla, jak ukazuje deset nominací na Oscara. Do ozvláštňujícího a esteticky (aspoň něčím) překvapivého díla však má tahle neozvláštňující, nerytmická a mechanická skládanka asi stejně daleko jako puzzle Mony Lisy o dvou stech dílcích do Mony Lisy.  Jinak řečeno, Špinavý trik volí podobnou strategii jako jeho postavy: sofistikovanost snímku je stejně jako lákavé nabídky podvodníků nedostupná jen zdánlivě, protože jde ve skutečnosti o fígl, jak být dostupná úplně pro každého.