neděle 28. října 2012

Skyfall: bondovský pohled zpět i vpřed


James Bond se vrátil… k vlastním tradicím, a to v mnoha ohledech. Co to znamená? Nechte mě začít trochu zeširoka. Skyfall pravděpodobně překvapí - ať už negativně, či pozitivně - všechny ty, pro něž je James Bond především Pierce Brosnan a nevěřícně zírali už na předchozí dvě „nulanulasedmičky" s Danielem Craigem v hlavní roli: Casino Royale a Quantum of Solace. 

To přece není Bond, volali. To není ten sexistický a nezranitelný donchuán, který každou situaci patřičně zlehčí, v hodinkách skrývá sadu laserů, jeho auta jsou neviditelná a jeho revírem jsou padouši s plány na zničení světa. Pro ty z vás, kdo to vidíte podobně a Quantum of Solace jste navíc vyčítali, že je nepatřičně experimentální, mám špatnou zprávu: Skyfall jde v revizionistickém - a vlastně staromilském - pojetí ještě o něco dál. 

James Bond v podání Daniela Craiga dílem odkazuje k literárnímu předobrazu, kde je tento agent ve srovnání s filmy mnohem osobnější, impulzivnější, zranitelnější a vůči systému nedůvěřivější (takže co se v Casino Royale jevilo jako změna filmové postavy, byla vlastně dost věrná adaptace jejího literárního předobrazu). Flemingovy romány jsou navíc místy politicky relativně otevřené, akcentují pozici Velké Británie i soudobá ideologická pnutí. 

Absurdní jsou rovněž výtky, že nové craigovské bondovky nenaplňují očekávané vzorce „správné bondovky", experimentují se stylem i s vyprávěním atp. V tomto ohledu se série konečně zase odpoutala od pozice „oportunistického mainstreamového zbabělce", kdy poslušně naplňovala módní trendy. Bondovky šedesátých let byly otevřeně buřičské až kacířské projekty, které razily filmařské trendy (např. rychlostí i způsobem střihu). 

Každá bondovka byla jiná. Bond nepapouškoval stejné věty, neprováděl slepě tytéž operace, padouchové nechtěli nutně ovládnout či zničit svět (Srdečné pozdravy z Ruska byly čistě špionážní příběh, Goldfinger byl jako padouch jednoduše chamtivý a v Thunderballu šlo o prosté vydírání). Tematizovala se studená válka a pozice soupeřících stran, Bond kouřil, chlastal a nedodržoval modely politické korektnosti. 


Všechny tyto věci je vhodné mít na paměti, když přistupujete ke Skyfall - že James Bond byl za prvé nejdříve literární, za druhé filmařsky kacířský, za třetí představoval výkladní skříň národní hrdosti Velké Británie, jíž nostalgicky dodával po druhé světové válce ztracený pocit nejmocnějšího světového impéria s nejlepší tajnou službou, nejlepším tajným agentem, nejlepším vynálezcem a nejlepší vládkyní. 

Nejnovější bondovka Skyfall na tyto tradice podobně jako předchozí dvě reaguje, přičemž ještě výrazněji staví do popředí soudobou krizi tradičního modelu tajných služeb, krizi dřívějšího pojetí světa a viditelného nepřítele, krizi zdravého rozumného jednání namísto ubíjející byrokracie… a zároveň vědomí nepřítele uvnitř. Nepřítelem není nikdo vně Británie či vně její tajné služby, právě naopak. 

Stárnoucí Bond i jeho nadřízená M do tohoto světa jakoby přestávají patřit, ale odmítají se vzdát bez boje, podlehnout moci všeobjímající byrokracie a kyber-řízení světa přes počítače. A tak musí čelit nejen neznámému, ale mimořádně (a podezřele) znalému a zákeřnému teroristovi napadající strukturu tajné služby, ale dokonce i systému, jemuž celý svůj život věrně sloužili. 

Podobný koncept, ve kterém je Bond unavený, špatně střílející a chybující v úsudcích, zatímco M odmítá odejít do důchodu s tím, že nenechá tajnou službu v rozkladu, by nebyl možný s žádným z předchozích Bondů a rozhodně ne se slepě naplňujícím modelem „okopírujeme schéma bod za bodem". S výjimkou drsňáckého Conneryho prostě nikomu z předchozích představitelů nešlo věřit, že by se mohl živit jako zabiják - natož být unavený. 

Když píšu unavený, myslím existenciálně unavený, zbavený ideálů a jistot, pracující s neustálým vědomím, že ho lze kdykoli nahradit - a že je to tak profesionálně v pořádku. A přesně takové je Skyfall, kterého se v tomto případě režijně chopil Sam Mendes. Ano, ten který natočil Americkou krásu (o unaveném muži v krizi středního věku), Road to Perdition (o unaveném zabijákovi hledajícím cestu k synovi) či Nouzový východ (o unaveném manželství). 

Mendes definitivně potvrdil, že bondovky se z čistě mainstreamové série vrátily na pole svým způsobem autorských projektů, které testují hranice žánrové kinematografie - jen se nedívají pouze vpřed, ale i zpět. Předmětem debaty jsou totiž nepřímo i samotné bondovky: Mají vůbec v dnešní době smysl? Proč udržovat superhrdinu jako Bond, když máme Bourna, Hunta, Millse, Jonese, komiksové superbouchače… kteří sami z bondovek vycházejí? 

Z prostého důvodu, že bondovky jsou mimořádně flexibilní fenomén a dokážou se přizpůsobovat už padesát let. Nejnovější tři bondovky, a Skyfallsnad ještě více než ty předchozí, se přitom „rozhodly" učinit dvojí obrat, jak se stát aktuálními: za prvé opět trendy razit a nikoli pouze napodobovat, za druhé začít kriticky komentovat pole, ze kterého samy vycházejí, tedy žánrové normy a současný svět.


Skyfall musí být nutně trnem v oku všem, kteří chtějí dostat únikový film podle šablony s jednoduše definovaným hrdinou, který činí správná rozhodnutí, nikdy neprohraje a podaří se mu vše, co chce, tj. vždycky se trefí, vždycky sbalí každou ženskou, vždycky má tu správně ironickou hlášku. Skyfall v důsledku není únikový film, ba naopak podrobuje samotné základy bondovské mytologie přísnému testování. 

Klíčové postavy nejsou jen škatulky založené v příběhové funkci, ale psychologicky vymezené charaktery s minulostí, tajemstvími, rozporuplnými vlastnostmi a především chybami. Bond, M i Q vlastně podělávají jednu věc za druhou, geniálnímu padouchovi jeho plány vycházejí a nikdo není nedotknutelný. Ba co víc - Skyfall předkládá důležitou otázku, nakolik je vlastně pozice jeho hrdinů oprávněná. 

Stárnoucí M musí své kroky hájit před politickým soudem a její argumenty znějí z hlediska žánrových tradic racionálně. Jenže není to jen stařecké lpění na studenoválečných vzorcích vidění světa? Koneckonců padoucha nevytvořil současný relativizovaný svět, ve kterém už státy nebojují jen proti státům, ale nepřítel je neviditelná moc v pozadí (tento aspekt řešilo Quantum of Solace). Ne, padoucha vytvořil systém, který M tak zarputile starosvětsky hájí. 

A opravdu je Bond tím správným posledním skautem, věrným profesionálem v terénu, reprezentujícím hodnoty špionážních služeb, které v oněch opakovaně ve filmu zmiňovaných „stínech" chrání bezpečí světa? Nebo je vlastně jen slepě loajálním buldokem podobného systému, proti kterému ve své trilogii bojuje Jason Bourne - a kde také jeho reprezentanti nakonec musí hájit pozice zabijáckých jednotek? 

Skyfall zůstává konzervativním a stojí na straně Bonda i M - a lze předpokládat, že věrný divák bondovek také. Ale už to, že podobné otázky očividně staví do popředí, znamená značný zvrat v ideologické sebereflexi bondovek, které byly dosud pevné v tom, jaké hodnoty zastupují, tj. imperialistické. Tedy dosud… do Casina Royale, které už tyto jistoty coby nezvratné axiomy začalo pomalu rozbíjet, byť na pozadí milostného a špionážního dramatu. 

No jo, ale kde je akční film, kde jsou žánrová potěšení? O ta nepřijdete a ve filmu je několik dlouhých akčních scén: automobilová, motocyklová i pěší honička, urputné rvačky a dokonce starosvětská „vyhlazovačka" v duchu Ria Brava, Strašáků a Útoku na 13. okrsek. Netvoří ovšem cíle vyprávění, ale spíše nástroje k rozvíjení psychologicky řízené zápletky - která šlape, protože Craig, Denchová, Bardem, Fiennes i Whishaw jsou vynikající herci. 

Věřím, že pro řadu tradičních bondovských fanoušků bude působit jako červený hadr na býka skutečnost, že žánrové standardy a normy klasického vyprávění tvoří jen kostru pro rozvíjení synovsko-rodičovsky postavených vztahů (nikoli milostných) a debat o pozici tajné služby ve světě (a filmu). Tito fanoušci - pokud znají conneryovské bondovky - jistě ocení Aston Martin s goldfingerovským vybavením, ale to jim možná nebude stačit. 


Skyfall mnohem více než do kontextu bondovek od sedmdesátých do devadesátých let zapadá souvislostí nastolených dvěma jinými (brilantními) letošními filmy: Muži, kteří nenávidí ženy (moje recenze tady), v nichž si zahrál i Craig, a Jeden musí z kola ven (moje recenze tady). První z tradic špionážní fikce vycházel, druhý se k nim vracel v tak starosvětské podobě, že byl svou spletitou strukturou, minimem akce a „miliardou" informací pro mnohé nestravitelný. 

Oba ovšem v posmutnělé podobě ukazovaly - stejně jako Skyfall - dokonalé profesionály se skvělými schopnostmi, bryskním myšlením a mimořádnou disciplínou, kteří bojují se změnou světa, v němž už přestávají tradiční hodnoty platit: nástup tupě byrokratického systému bez vlastního usuzování, nástup světa počítačů, jimiž lze dosáhnout všeho… oba ale nakonec podobně jako Skyfall nabídly naději, že jejich hodnoty mohou přetrvat. 

Vyprávění Skyfall (srovnatelně jako vyprávění zmíněných dvou filmů, byť všechny tři zcela odlišně) používá své tradiční žánrové nástroje (akční scény, geniálního vynálezce Q, dobře vybavené auto), ale ohýbá je, „hladí proti srsti" a zpochybňuje jejich automatičnost. I ve Skyfall je nakonec všechno tak, „jak má být" - ale nově, zvláštně a poněkud ironicky. Skyfall je velmi inteligentní a své tradice si uvědomující film. 

Nemá smysl se ptát, jestli je to stále bondovka, protože bezesporu je - už proto, že je v ní James Bond, tajná služba a že bondovky se neustále mění. Ale je zkrátka jinak, což pořád považuji za nejdůležitější schopnost umění a mám radost, že bondovky po čtyřech desetiletích zase představují důležité filmy, nejen populární. A pokud jsou důležité jak filmařsky, tak tematicky, je ta radost ještě větší - i po těch padesáti letech jde totiž o živý a aktuální fenomén. 

PS: Možná některé z vás, kdo mě čtete pravidelně, překvapilo minimum prostoru věnovaného strategiím stylu a vyprávění filmu, ale toto téma si nechávám do nějakého dalšího textu, kdy uvidím film víckrát a budu si moci psát detailnější poznámky. A je toho dost, o čem lze v tomto ohledu psát… jak je ostatně u bondovek zvykem.


Psáno pro server Aktuálně.cz.