pátek 22. srpna 2014

Želvy Ninja: školní půtky a mutagen pod lavicí


Čtveřice zmutovaných náctiletých želv z newyorských kanálů, které se jmenují podle renesančních malířů, ovládají bojové umění a za krunýři mají japonské bojové zbraně… jo a mluví, milují pizzu a vycvičila je obří krysa. Za takových okolností vás jen těžko překvapí, že v jejich animovaných dobrodružstvích proti nim intrikovali mozek bez těla, zmutovaný nosorožec a kdovíkdo ještě. Ať tak či onak, jejich ústředním nepřítelem je zákeřný (pro změnu lidský) nindža Trhač a největším spojencem odvážná novinářka April. Původní undergroundový komiks u nás zřejmě nikdo nezná, televizní animovaný seriál zná naopak každý, kdo vyrůstal do první poloviny devadesátých let – a prý existuje i další animovaný seriál, který jsem neviděl a napravovat to s prominutím nebudu. 

Úspěšný filmový režisér (kdysi Skála, poslední roky Transformers plus film o intelektuálně nesmělých majitelích nadbytečného svalstva) a producent nízkorozpočtových hororů Michael Bay se zase jednou rozhodl: po několika hraných adaptacích z devadesátých let a jedné digitálně animované z roku 2007 je třeba Želvy Ninja zase dostat do kin. A u lidí s takovým egem, že by i jejich již tak olbřímí účet v bance přepralo v jakékoli váze, jsou podobná rozhodnutí rozkazy. A tak tu máme Želvy Ninja v hrané podobě, jež pohříchu nevychází v ústrety sklonu současného Hollywoodu seriózněji uchopovat upřímně brakových látek. Želváci jsou tak hloupí, prostoduší a předpubertální, jak se snad ani čekat nedá. Dospělý člověk, jenž do kina zavítá, se tak buď může trapností schovávat pod sedadlo, nebo na to jednoduše přistoupit. Co do sofistikovanosti ostatně není velký rozdíl mezi nimi a posledními třemi Transformers
Inu, trocha sentimentální nostalgie...
Želváci jsou naproti nim navíc mnohem přehlednější, svižnější a přímočařejší, i když v nich vlastně vůbec nic nedává smysl: fyzika, logika, politika, kalanetika (pardon, ta se nějak vetřela), plány padouchů, plány hrdinů a hlavně jednání víceméně kohokoli v onom neutěšeném světě. 100 minutový film přitom působí jako trio epizod starého želváckého seriálu.

V (a) první epizodě jde hlavně o April usilující o reportérskou pozici na úrovni (cha), kdy tajemní mstitelé (želvy… chápete, ne?) bojující proti tajemnému zlému klanu Foot jsou ideálním nástrojem uvedení do přítomnosti fikčního světa; (b) v druhé epizodě jde hlavně o želváky, jejich učitele a jejich krev, kdy zase April slouží jako ideální nástroj uvedení do minulosti fikčního světa – a zároveň objasnění (v rámci možností) motivací padouchů; (c) ve třetí epizodě se to všechno hádá, mlátí, tmelí, tulí a na závěr i morálně poučuje, pochopitelně na pozadí okázalých automobilových honiček, výbuchů a obecnější destrukcí města plus nějakých těch přestřelek v super-laboratoři.

Je přitom nepostradatelné přistoupit na fakt, že onen svět je prostě do takové míry světem malým, že zkoušet napasovat na něj na znalost světa skutečného je cestou k ontologické chmuře. Pokuste se takto vysvětlit pohádku o království sužovaném drakem či kletbou o spícím zakletí do růžového sadu a tak… je to dětský film, jehož svět je méně představitelný než ten seriálový s Hvězdou smrti v kanálech.


...již jí není více.

Právě ona upřímná bezelstnost Želv Ninja je vlastně odzbrojující: film není pro puberťáky, je ve všech ohledech předpubertálně jednoduchoučký: v zobrazování techniky, mezilidských vztahů, milostné zápletky i násilí, v agresivně-bezzubém humoru (čerpajícím zejména ze současné popkultury). Ze stejného důvodu je koneckonců absurdní vyčítat filmu nedostatek sebeironie (respektive její naivitu, je to sebeironie rozpustilého dítěte), žabomyší problémy v mentální rovině neshod kolektivu základní školy a typizovanost zobrazení jednotlivých želv, které jako by charakterově vypadly z nějakého školního filmu o partě kluků (kápo, nerd, rebel, blbeček). Popravdě jsem si během sledování připadal starej – a zároveň se trochu styděl, že se vlastně bavím, neb v každém dospělém chlapovi je venkoncem ten dvanáctiletej kluk.

Na poměry omezených ambicí jde v důsledku o vlastně docela povedený film. Leč jeho ambice jsou natolik moc a moc omezené, že se škarohlídové náhodou zabloudivší do kina budou dlouhodobě léčit z estetické epilepsie a vize žhnoucího pekla v podobě pokleslé západní popkultury pro ně bude zase o něco blíž.

PS: Po dlouhé době můžete v kině vidět scénu, v níž padouch svým zajatým protivníkům obšírně vysvětluje své plány na zničení světa – nedělá si legraci z toho, že jako padouch svým zajatým protivníkům obšírně vysvětluje své plány na zničení světa.

PPS: Trhač sice umí bojovat a vysmívat se svým zmutovaným zvířecím protivníkům, ale jinak je pořádnej blbeček, který se nechá zneužívat coby gorila třídního kápa – a dodává si na pocitu moci šikanováním holky s obarvenými vlasy. Inu, děti s mutagenem.

PPPS: Ještě existují dva seriály, o nichž jsem vůbec neměl tušení: Ninja Turtles: The Next Mutation (1997) a Želvy ninja (2003). Děkuji Filipu Šulovi za doplnění.