čtvrtek 6. srpna 2015

Studie vývoje českého hraného kinematografického díla v kontextu práce Petra Szczepanika

Petr Szczepanik patří mezi nejvlivnější i nejplodnější české filmové badatele, ačkoli o jeho práci je už více než dekádu přesnější hovořit v mezinárodních souvislostech - a než odkáži na nedávno dokončený projekt Studie vývoje českého hraného kinematografického díla, rád bych tento zasadil právě do širších souvislostí Petrovy badatelské činnosti. Ačkoli je totiž na výjimečný text Studie vývoje... zpravidla nahlíženo jako na "týmový projekt na zakázku Státního fondu kinematografie" a všichni členové badatelského kolektivu na výsledku mají zásadní podíl, v mnoha ohledech je podle mě významně spjat s Petrovou dosavadní badatelskou i organizační aktivitou (přičemž se zaměřím na tu českou). 


V devadesátých letech založil velmi důležitý časopis Biograph (který se s každým číslem víc a víc měnil od studentského projektu k progresivnímu odbornému periodiku), inicioval na brněnské katedře filmové vědy sérii přednášek celosvětově vlivných filmových historiků a společně s Pavlem Skopalem sestavil dodnes mimořádně vlivnou antologii textů Nová filmová historie, jejíž stejnojmenné paradigma jednoznačně určilo i další badatelské směřování domovského pracoviště na Masarykově univerzitě. Petr Szczepanik se zpočátku komplexně zabýval intermedialitou, posléze nástupem zvuku v kinematografii českých zemí (ve vztahu ke složitým vztahům mezi různými médii, srov. jeho kniha Konzervy se slovy) a dějinami filmových teorií (srov. komentované antologie Tvořivé zrady a Stále kinéma). Od roku 2004 pak byl roku 2013 šéfredaktorem odborného časopisu Iluminace (který nyní vede Lucie Česálková) a před bezmála čtyřmi lety spoluzaložil mezinárodní konferenci SIECE (konala se v Brně, dvakrát v Olomouci, letos se odehraje v Bratislavě). 

Příznačné je především to, že od vysoce abstraktních teorií směřoval Petr Szczepanik více a více k poznávání a vysvětlování praktických aspektů kinematografie, vztahů mezi kulturou, ekonomií, filmovou produkcí jako systémem a filmovou produkcí jako partikulární tvůrčí aktivitou. Zaprvé, během posledních několika let vydal sérii rozsáhlých, kladenými otázkami vysoce objevných a vytěžením historických zdrojů značně cenných vhledů do dějin filmové produkce (se zaměřením na barrandovské studio a hlavně na socialistický modus produkce). Viz například studie "How Many Steps to the Shooting Script? A Political History of Screenwriting" (zde), "Průmyslové autorství a skupinový styl v českém filmu 50. a 60. let" (zde), kapitola v Naplánované kinematografii od Pavla Skopala nebo příspěvek v Brněnském naratologickém kroužku. Brzy na toto téma vydá samostatnou knihu (vlastně dvě, česky a anglicky), kde tyto sondy prováže do členitého obrazu dějin výroby v českých zemích. Zadruhé, začal se soustřeďovat na výzkum tzv. produkční kultury, což vedlo jak k teoretickým textům a k oceněné knize Behind the Screen: Inside European Production Cultures (spolu s Patrickem Vonderauem), tak k pohříchu velkolepému tříletému projektu FIND, který na jedné straně umožnil stovkám studentů proniknout do filmové praxe a na druhé straně přinesl vskutku monumentální vzorek terénních dat, které bylo lze výzkumně využít (FIND byl realizován v úzké kooperaci s olomouckou filmovou vědou).

A konečně zatřetí, na nejpraktičtější úrovni, Petr Szczepanik vedl loni a letos badatelský tým z Masarykovy univerzity (Jakub Macek, Johana Kotišová, Jan Motal, Eva Pjajčíková), který pro Státní fond kinematografie vypracoval Studii vývoje českého hraného kinematografického díla, která vznikla v absurdně krátkém čase za přispění vysokého množství důkladně vyzpovídaných respondentů z řad scenáristů, dramaturgů, režisérů a producentů - a pomocí precizně vystavěné metodiky na základě zpřehlednění tohoto kvanta dat vystavěla specifickou produktovou typologii, která se právě pro svou provázanost s filmařskou praxí jeví, že by mohla vstoupit do žargonu i uvažování filmových profesionálů. Studie vývoje českého hraného kinematografického díla nemá žádný srovnatelný předobraz, vyvolává velké diskuze a určitě jí časem věnuji i rozsáhlejší příspěvek - ovšem v mnoha ohledech je logickým vyústěním dosavadní Petrovy práce, a proto mi připadalo adekvátní ji právě v tomto ohledu kontextualizovat. A až někdo bude tvrdit, že filmoví vědci jsou takříkajíc neužiteční akademici bez vazby na skutečnou podobu kinematografie, máme v rukou dostatečně silný argument, že prolnutí akademického myšlení o problémech s vysoce aktuálními aspekty výrobního procesu filmového díla může směřovat nejen k důležité debatě, ale i k pozměnění způsobů, jak o sobě a o své práci sami filmaři uvažují.

Studii najdete ZDE.

Petrovo představení výsledků studie (ale nejen jich) si můžete v rozhovoru s Pavlem Sladkým pro Český rozhlas poslechnout ZDE.

Veřejnou prezentaci studie, jakož i diskuzi s filmaři u pultíků i v plénu viz zde:

PS: Petr je řadu let jeden z mých nejlepších přátel, školitel diplomové i disertační práce a věčný protivník v diskuzích o konkrétních filmech, na jejichž estetických kvalitách se zpravidla významně neshodujeme (a pokud ano, pouze omylem a z úplně jiných důvodů). I s vědomím osobní zaujatosti si ale stojím za vším výše řečeným - a snad se mi povede časen napsat i zvláštní text o studii jako takové.